#MeToo je jen první krok

Kampaň #MeToo poukazuje na všudypřítomné sexuální obtěžování. Je však především třeba změnit perspektivu a obrátit pozornost od postižených k pachatelům.

?Rodinná oslava. Z povinnosti tančím s opilým strýcem. Ptá se mě, jestli mi to už někdo pořádně udělal. Mladí kluci prý nic neumí a on má dost zkušeností. Nadiktuje mi své číslo pokoje. Snažím se odejít pryč, ale on chce to dotančit. Jeho opilá žena naštěstí padá z noh a on ji běží zvednout ze země. Jsem vysvobozena a odcházím pryč,? napsala jedna žena na Facebook s odkazem na kampaň #MeToo

Lidé z celého světa šíří na sociálních sítích pod tímto hashtagem své příběhy o sexuálním obtěžování a násilí. Forma sdílení, kterou nejčastěji ženy, ale mnohdy i muži využívají, vznikla v reakci na skandální odhalení sexuálně predátorských praktik vlivného amerického producenta Harveyho Weinsteina. Zprávy se začaly šířit v neděli poté, co herečka Alyssa Milano na Twitteru zveřejnila výzvu ?Kdyby všechny ženy, které zažily sexuální obtěžování, napsaly Já taky [Me Too] jako status, mohly by dát ostatním najevo, o jak rozsáhlý problém se jedná.? V České republice se ke kampani na sociálních sítích přidaly stovky žen a představily tak nekonečně ponižující galerii příběhů o kultuře sexismu a sexuálního násilí, ve které se všichni a všechny pohybujeme.

Děje se to pořád

Posty ukazují, že každodenní sexismus a obtěžování jsou běžnou součástí života (především) žen už od útlého mládí. Velká část z nich píše, že se s tím dlouho nikomu nesvěřily. Zkušenost s obtěžováním měla na některé z nich zásadní dopad. Některé popisují, že se vyhýbají určitým místům, nosí oblečení, které nezdůrazňuje linii jejich těla, další třeba po sérii nepříjemných ataků nejezdí v určité hodiny veřejnou dopravou. Podle detailního průzkumu agentury Fra se jen v Česku ke zkušenosti se sexuálním obtěžováním od patnácti let věku přihlásilo 51 procent žen. Ale pravděpodobně je to číslo mnohem větší.

Jakkoli je sexuální obtěžování pro oběti traumatizující, je zbytečné si o každém z pachatelů myslet, že je odsouzeníhodný, nenapravitelný násilník. Není to tak, většina jednání se odehrává ve specifickém společenském nebo situačním rámci.

?Je mi 14, je léto a mám krátkou sukni, v tramvaji zjistím, že mi někdo sahá mezi nohy, je to na mě nalepenej chlap středního věku, kterej si u toho honí,? zní jeden z dalších postů z českého prostředí. ?Jdu po Václaváku, chlápek, co tam stojí jako ?živá socha?, mi tlumeně řekne: ?Já vím, co bych ti strčil do tvý tvojí červený pusy?,? vypráví zas jiný český příspěvěk.

S obtěžováním se ženy, ale i někteří muži setkávají jak od neznámých lidí na ulici, tak od svých přátel. ?Po nějaký kalbě spím ve spacáku a probouzí mě, že se mi kluk z jiný třídy snaží dostat rukou mezi nohy, odstrkuju ho, ale on něco ponižujícího šeptá,? píše další žena. ?Probudíš se tím, že se kámoš snaží mít s tebou sex, zatímco spíš,? popisuje další. Tyto příběhy už rovnou spadají do kategorie pokus o znásilnění.

Dost častá je i různá forma dominance a obtěžování na pracovišti. Poškozeným může zničit kariéru. Je popsaná například strategie, kdy nadřízený během práce na pracovní lince ženě podává zboží. Čas od času jí třeba jen lehce zavadí hřbetem rukou o prsa. Nestane se to vždy, působí to vlastně nahodile a neúmyslně. Podřízená neví, jak situaci řešit. Po dvou měsících zničehonic ztropí scénu a dá výpověď. Pokud je na práci finančně závislá, dál mlčky obtěžování přechází, ale do práce chodí s odporem. Komentování vzhledu, míry atraktivity, občasné nebo pravidelné narušování bazálních intimních zón, bossing založený na sexismu. I to jsou příběhy, které díky kampani vyplouvají na povrch.

Ale co muži?

Podobná vlna sdílení příběhů o obtěžování už sítěmi proběhla v roce 2014 pod hashtagem #Yesallwoman. To, že se ženy začnou svěřovat se svými zkušenostmi, je ale jen začátek řešení problému. Pozornost by se měla od napadených obrátit k ?pachatelům?, úplně stejně jako u problematiky znásilnění. Tomáš Pavlas z neziskové organizace Otevřená společnost k tomu říká: ?Převrácení perspektivy je i ve vlastním zájmu mužů, pokud tedy sami sebe nechápou jako změť nervů, která nemá sama sebe pod kontrolou.? Je potřeba, aby muži, kteří dnes obtěžování většinou způsobují, přestali obtěžovat a pochopili, co všechno je na takovém chování patologického.

?Byl jsem mladej, v pubertě, a s tímhle jsem prostě ještě neuměl pracovat ? to ale nesmí být výmluva, dopady na oběť totiž můžou změnit celý následující život. Naše třída byla dost úchylná a sexuálního násilí se tam dopouštělo více lidí, takové prostředí tomu taky dost napomohlo. Nad čím jsem v tu chvíli přemýšlel, už si nepamatuji, co vím ale určitě, je to, že v tom nehrála roli nějaká mocenská nebo genderová pozice (muž?žena), ale právě neschopnost určení hranice, dosažení konsenzu a obecně schopnosti o tom mluvit,? píše v reakci na kampaň na Facebooku jeden muž a pokouší se tak vysvětlit okolnosti svého problematického chování. Právě o tom je nutné začít mluvit. Pochopení mechanismů, které lidi k neadekvátnímu chování vedou, je pro změnu takového chování klíčové. Sexuální obtěžování se totiž neděje na přesně definovaných místech, přesně definovanou skupinou lidí, ve dne nebo naopak jen v noci, v ?lepší? nebo ?horší? společnosti, jenom v klubu, jenom v práci nebo jenom na veřejnosti. Je bohužel možné na něj narazit skoro všude.

#Alsodidit

Jakkoli je sexuální obtěžování pro oběti traumatizující a zahanbující, je zbytečné si o každém z pachatelů myslet , že je odsouzeníhodný, nenapravitelný násilník. Není to tak, většina jednání se odehrává ve specifickém společenském nebo situačním rámci. I na ten je nutné zaměřit svou pozornost. Kromě #MeToo by možná stálo za to založit i kampaň #Alsodidit, která by konečně přenesla břemeno z obětí na pachatele a zároveň by otevřela tolik potřebný prostor pro sebereflexi a třeba i proměnu celospolečenského uvažování o sexuálním a sexualizovaném násilí. To se zatím bohužel často nese na rovině zlehčování, zpochybňování nebo přímo viktimizace obětí.

?Pozornost se soustředí na ženy, až to vypadá, že si za komplikace mohou samy. Třeba proto, že mají moc krátkou sukni, neabsolvovaly ještě kurz sebeobrany, chodí, kudy by chodit neměly, a podobně. V rámci diskusí iniciativy Genderman programově zaměřujeme pozornost na muže a snažíme se pro ně najít doporučení, co by mohli/měli/musí dělat? Čeští muži zastávají drtivou většinu rozhodovacích veřejných funkcí. Proč tedy ještě ?gentlemani? neomezili sexistickou reklamu, která často otevřeně podněcuje k násilí? To je mnohem případnější otázka než to, jestli sukně nejsou moc krátké,? říká Pavlas.

Mužům nikdo nevysvětluje, že nemají ženy obtěžovat, ale ani to, že nemají mlčky přihlížet, když například jejich kamarádi a známí sami obtěžují. Jsou to stále hlavně ženy, které jsou dnes vychovávány k tomu, aby byly ve střehu, uměly se bránit a v každé situaci se za sebe zvládly postavit. Když se svěří se svou zkušeností, typickou reakcí je zlehčování jejich zkušeností. ?Vždyť se nic tak hrozného nestalo,? ozývá se občas. Neexistuje skoro žádný podobný příspěvek, pod který by do pár minut někdo nenapsal: ?Já jsem teda nikdy nic podobného neviděl, nepřeháníte trochu??

Pokud chceme tak závažný problém, jako je všudypřítomné, větší nebo menší sexuální obtěžování změnit, je nutné ho začít brát opravdu vážně. Pohled na příběhy zveřejněné pod hashtagem #MeToo by pro zkoušku bazální empatie a solidarity s poškozenými mohl být docela solidním základem. Kdyby se nad nimi nevznášela letitá frustrace z toho, že se podobné kampaně opakují dokola a na výsledku se zatím tolik nezměnilo.

Johanna Nejedlová je spoluzakladatelka spolku Konsent.
Apolena Rychlíková je redaktorka Alarmu.