FC Barcelona je srdcem katalánského odboje

Slavný fotbalový klub z Barcelony hraje podstatnou roli v současném i historickém boji za svobodné Katalánsko. Jeho sílu v minulosti poznal i diktátor Franco.

Když během domácího zápasu fotbalové Barcelony začne 17 minuta a 14 sekunda, pohltí legendární Nou Camp sborové skandování fanoušků: ?I-inde-independ?ncia!? Pokřik je připomínkou národního dne Katalánska, který odkazuje na traumatické 11. září roku 1714. Tehdy totiž Katalánsko prohrálo svoji nezávislost v bitvě proti bourbonskému králi Filipovi V. Propojení fotbalu s politikou není v tomto případě nějakým fanouškovským rozmarem. FC Barcelona se vždy prezentovala tím, že je més que un club (víc než klub).

Žádný spisovatel nedokáže to, co mají možnost zvládnout hráči na hřišti ? porazit nenáviděný Madrid.

Že to není plané heslo ani pro její hráče, ukázal po brutálním policejním zásahu proti referendu na začátku října zadák FC Barcelony Gerard Piqué. ?Tohle byl nejhorší den v mojí profesionální kariéře. Cítím se být Kataláncem, a pokud to je někomu na obtíž, trenérovi nebo třeba lidem na svazu, klidně hned skončím v reprezentaci,? oznámil. Piqué se s reakcí na svoji podporu Katalánců seznámil takřka vzápětí. ?Jsi hlupák. Táhni, vypadni z reprezentace,? vyslechl si další den při tréninku s národním týmem. Početná skupina diváků na zaplněných tribunách na hráče s devadesáti jedna reprezentačními starty po celou dobu bučela, pískala a nepřetržitě nadávala. Nebylo divu. Trénink probíhal v Madridu, který je politicky i fotbalově hlavním soupeřem Katalánců. Piqué nakonec oznámil, že v reprezentaci zůstává. Právě kvůli negativním reakcím, protože podle svých slov odmítá dopřát svým odpůrcům luxus v podobě svého konce v reprezentaci.

Válka s Madridem

Vysoký obránce ale zase tak věrný španělské reprezentaci není. Pokud ovšem budeme brát doslovně novináře BBC Andyho Westa, který tvrdí, že ?fotbalovou Barcelonu stále část Katalánců vnímá jako národní tým neuznaného státu?. Marxistický spisovatel Manuel Vázquez Montalbán zase klubovou identitu Barcelony popsal jako symbolickou neozbrojenou armádu Katalánska. Aby ale nedošlo k mýlce, i beze zbraní dokážou fotbalisté v červenomodrém bojovat jako ve válce. Skluzy, lokty, šlapání po ležícím, dloubání prstem do ucha, plivání a další série někdy až kuriózních zákeřností jsou nedílnou součástí španělského derby s Realem Madrid. Občas to vypadá, že ?El Clásico?, jak se jejich souboji přezdívá, je čirým ztělesněním nenávisti. Vzájemná nevraživost mezi oběma kluby dosáhla vrcholu za vlády fašistického diktátora Franka.

Když jednoho srpnového odpoledne v roce 1973 Barcelona podepsala nizozemského fotbalistu Johana Cruijffa, dostal katalánský odboj na iberském travnatém pažitu nový náboj. Bravurní fotbalista totiž předtím odmítl nabídku právě z konkurenčního Realu. Důvod? Nikdy by prý nehrál za tým, který je nějak spojen s Frankem. Olej do ohně vzájemné nevraživosti a zároveň základní kámen pro status hrdiny přichází téměř vzápětí, když Cruijffem vedená družina roznese Madrid poměrem 5:0. A o pár dní později pojmenuje svého narozeného syna jménem Jordi po svatém patronovi Katalánska. Jeho gesto má nádech protifrankistické rebelie nejen proto, že španělský autokrat postavil mimo zákon katalánštinu, ale i kvůli tomu, že zakázal dokonce i katalánská jména.

Novinář Guardianu Sid Lowe popsal vzájemnou řevnivost mezi kluby jako historický příběh boje mezi dobrem a zlem. Stojí v něm proti sobě demokratická Barcelona a fašistický Madrid, poražená oběť občanské války a vítěz fašistického povstání, který svého katalánského soka utlačuje. Legendární ukázkou tohoto vztahu byla odveta semifinále domácího poháru v roce 1943, kdy před zápasem v Madridu měla Barcelona k dobru tříbrankové vítězství z prvního duelu. Hráčům katalánského klubu přišel do šatny promluvit do duše šéf národní bezpečnosti José Finat y Escrivá de Romaní. Prohlásil, že mají jedinečnou příležitost ukázat vděčnost režimu, který některým z nich dovoluje hrát navzdory nedostatečnému patriotismu. Když se přidal podjatý rozhodčí a diváci, kteří celé utkání bombardovali barcelonského gólmana sprškou kamení, zrodila se postupová výhra Madridu 11:1.

Nejen kvůli podobným herním excesům není spojitost mezi Madridem a frankistickým režimem nějakou katalánskou hysterií. Dominantní vstup bílého baletu na mezinárodní scéně v druhé polovině padesátých let, kdy tým drtivě dominoval Evropě v tehdejší obdobě Ligy mistrů, pomáhal rehabilitovat ostrakizovaný Frankův režim. Mohli jste nenávidět fašistickou diktaturu, ale určitě ne fotbalová kouzla zdánlivě apolitické jedenáctky. Fíkový list z bílých štulpen obepínajících lýtka famózních hráčů, jako byli Alfredo di Stéfano či Ferenc Puskás, tak pomohl v očích minimálně fotbalových fanoušků po celé Evropě bagatelizovat hrůzy frankistického režimu.

Politika skrytého fašismu

Fanoušci Barcelony ale o důležitosti politiky na hřišti nepochybovali. V době Frankova útlaku se z klubu stalo synonymum pro celé Katalánsko, což sami fanoušci stvrdili nevídanou finanční sbírkou na nový stadion. Tehdy se zrodil výraz penyes, označující fankluby, které finančně podporují svůj klub. V roce 1953 v době nejhlubšího temna, kdy klub otevřeně stál proti Frankovi, začali stavět stadion, který zároveň znamenal, že klub bude navždy majetkem fanoušků.

Po pádu Frankova režimu a přechodu k demokracii se ke slovu přihlásili i radikálnější fanoušci Barcelony, sdružující se v peynes fanklubu Boixos Nois. Radikálně levicoví ultras při zápasech vyzývali ke katalánské separaci a také k odstoupení klubového prezidenta Josepa Lluise Nú?eze. Jeho reakce byla ale minimálně podobně extrémní. Začal podporovat pronikání ultrapravicových skinů do Boixos a ti fanklub postupně ovládli. Dokonce prohlásil, že až opustí prezidentské křeslo, k Boixos se hrdě přidá. V té době již tento fanklub zahodil poslední kousky liberálních hodnot, ke kterým se hlásil, a nahradil je otevřeným fašismem. Výrazně přibylo násilností, protože jejich hlavním vzorem nebyl nikdo jiný než chuligáni z britských ostrovů. Nú?ez si ale mnul ruce. V srdci protifrankovského klubu si sázkou na podporu fašistů otevřel cestu k politické moci. Klubového bosse totiž volí právě členové barcelonského fanklubu.

Fotbalová selanka nejisté budoucnosti

Na prezidentské židli už Nú?ez nějaký ten pátek nesedí, ale fanoušci mají zcela jiné trápení. Málokdo z nich tuší, ve které zemi by jejich fotbalový klenot po případné nezávislosti katalánského regionu mohl hrát. Vládci španělské ligy se už nechali slyšet, že Barcelona může zapomenout na to, že by dál nerušeně pokračovala ve španělské lize. Jejich prohlášení, které zcela souzní s hysterickými výhrůžkami španělské vlády proti katalánské nezávislosti, nepředstavuje žádný šokující zvrat. Barcelona je už dlouhodobě s vedením ligy, které mimochodem nesídlí nikde jinde než v Madridu, ve vleklé válce kvůli zvýhodňování madridského velkoklubu na úkor všech ostatních. Zatímco Barcelonu vedení ligy nedávno potrestalo půlročním zákazem přestupů za porušení pravidel o přestupech mladistvých, stejnému prohřešku ze strany Realu se tak tvrdé reakce nedostalo.

Existuje několik možností, jak by se Barcelona mohla vyhnout působení v nějaké separační katalánské soutěži bez fotbalové kvality. Katalánský ministr sportu Gerard Figueras už před referendem tvrdil, že klub by si v případě regionální nezávislosti mohl zcela libovolně vybrat novou soutěž. ?V případě nezávislosti si katalánské kluby ze španělské ligy, tedy Barcelony, Espaňol a Girona budou muset vybrat, kde chtějí hrát. Ve španělské lize, ale třeba italské, francouzské či anglické lize,? prohlásil Figueras. Kluby z Andorry také hrají španělské soutěže, Monaco zase bojuje o titul ve francouzské lize. V pozici hosta by ale mohly zůstat i v současné španělské lize, muselo by ale dojít k úpravám pravidel, která dovolují výjimku již zmiňované Andoře. Pro Španělsko by separace bohatého regionu byla velikou ztrátou. Sportovní úspěchy Španělska přitom neživí jen katalánští fotbalisté ? z Katalánska pochází polovina medailistů ze španělské výpravy z posledních olympijských her.

Radikálnější Baskové

Pravda ovšem je, že ačkoli FC Barcelona působí jako síla tvořící identitu katalánské touze po samostatnosti, samotný klub funguje jako globální fotbalová vesnice. Ekonomickou ?nezávislost? zajišťuje každoroční částka 51 milionů liber od hlavního sponzora, obchodní společnosti Rakuten, která je známá také jako ?japonský Amazon?. I tolik vyzdvihovaná fanouškovská podpora má hlavně globální charakter. Ve světě digitálních čísel si FC Barcelona s více než 100 miliony příznivců na Facebooku a 50 miliony sledujících na Instagramu užívá pozice nejpopulárnějšího klubu planety.

Barcelonu ani po hráčské stránce nelze označit za ryze patriotickou. Ve srovnání s baskickými kluby má stále co dohánět. Za prvoligový klub Athletic Bilbao totiž nesměli dlouhé roky hrát jiní hráči než rodilí Baskové. Určitou výjimku měli pouze hráči s baskickými kořeny jako rodilý Venezuelan Fernando Amorebieta, jehož oba rodiče ale pocházejí z baskického regionu. Nedávnou novinkou je povolení oblékat červenobílý dres i hráčům bez baskické krve, pokud ovšem v minulosti nastoupili za jiný baskický klub. Bilbao ale za svou etnickou radikalitu příliš fotbalově netrpí. Vždyť před pěti roky se takto postavený mančaft probojoval až do finále Evropské ligy.

Přesto to nic nemění na tom, že FC Barcelona není jen pomyslným srdcem, ale i skutečným duchem Katalánska. S viditelnou fyzickou silou v červenomodrých dresech se mohou Katalánci identifikovat snadněji než třeba s katalánsky psanou prózou. Navíc žádný spisovatel nedokáže to, co mají možnost zvládnout hráči na hřišti ? porazit nenáviděný Madrid. A to dokonce minimálně dvakrát do roka.

Autor je spolupracovník redakce.