Film Milada je promarněná příležitost
Pokus o velkolepé ztvárnění životního příběhu Milady Horákové by rád byl zachycením kolektivní paměti. Spíše ale bude rychle zapomenut.
V době, když jsem ještě nebyla redaktorkou Alarmu, jsem v rozhovoru s Pavlem Šplíchalem na těchto stránkách mluvila o čekání na antikomunistický blockbuster. Narážela jsem tím na tendenci, jež se tehdy v české kinematografii projevovala: tvůrci opouštěli oblíbený vzorec laskavých komedií o socialismu a naopak se soustředili na velká, dramatická, až tragická vyprávění o hrdinech, kteří se dostávají do přímé konfrontace s režimem. Takovéto dramatické filmy, mezi něž můžeme řadit například Ve stínu Davida Ondříčka (2012) či minisérii Hořící keř Agnieszky Holland (2013), aspirují na to, stát se tzv. paměťovými filmy, tedy obrazy, které spoluvytváří kolektivní představy o minulosti. Předpovídala jsem tehdy, že i ve spojitosti s tím, jak se ve společnosti debaty o minulosti vyhrocují, zejména kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, budou i filmoví tvůrci hledat náměty, ve kterých budou moci silněji zdůraznit velké vyprávění o boji s komunistickou diktaturou. Milada, film debutujícího režiséra Martina Mrnky, by takovým paměťovým filmem rád byl. Absolutně se mu to ale nedaří.
Teatrální deklamování
Životní příběh Milady Horákové se k filmovému zpracování přímo nabízí. Oběť justiční vraždy, zcela výjimečná osobnost, která zažila nacistické i komunistické vězení, ale i přes týrání ze svého přesvědčení nikdy neustoupila, a naopak ještě při inscenovaném procesu v roce 1950 odmítala vypovídat podle předepsaného scénáře. Nejen že si její statečnost zaslouží připomenutí, ale navíc celý její příběh netřeba ani nijak přibarvovat, aby připomínal hollywoodský film. To si zřejmě říkal režisér a scenárista David Mrnka, který se evidentně materiálu chtěl chopit s patřičnou vážností a v českém prostředí málo vídaným patosem. V tom je také hlavní úskalí filmu. Vsadím se, že když se řekne rok 1968, většina českých diváků si spíše než dramatické záběry z Hořícího keře vybaví lžičky roztékající se v horkém kafi nebo ?nerozbitné? skleničky z Hřebejkových Pelíšků. Ať už si totiž o laskavém humoru komedií o socialismu myslíme cokoli, přece jen dodává postavám určitou plastičnost, která se vrývá do paměti. Když se řekne rok 1950, zcela určitě si za pár měsíců nikdo nevzpomene na jednu z toporných a zcela tuctových replik z filmu Milada.
Milada je nepovedeným pokusem o blockbuster, a dokonce není ani výrazně antikomunistická.
Právě scénář je nejslabším článkem filmu. Postavy staticky pronášejí nic neznačící divadelní promluvy pečlivou spisovnou češtinou (?Ano, udělám to?), po kterých často následuje pregnantní pauza a dramatický fade-out. Díky nerozpracovaným dialogům nemají postavy vůbec šanci se vyvíjet, projevit nějakou hloubku ? i kdyby je hvězdné obsazení domácích i mezinárodních herců hrálo sebelíp. Jakýkoli náznak psychologické linky je ihned zabit dalším fade-outem. Celé to působí tak chladně a strojeně, že ve mně s trochou nadsázky největší sympatie v celém filmu vzbudil močící estébák ? už jen tím, že vykonává obyčejné, přirozené, lidské gesto. Věty typu ?Tvá láska mi pomůže přežít?, pronesené se stejným citem jako oznámení ?Jdu do obchodu pro rohlíky?, diváky určitě emočně nezaangažují.
Je to škoda. Vinu na tom částečně nese dabing, který má za následek, že i čeští herci v českém znění místo přirozeného projevu hýbou ústy zcela v nesouladu s tím, co říkají. Co vede filmové tvůrce k uměleckého a produkčnímu rozhodnutí natočit film s herci mluvícími různými jazyky, které je poté třeba v postprodukci dabovat, pro mne vždy bylo záhadou. U Mrnky to nepochybně jsou jeho mezinárodní ambice. Film vznikl v angličtině v distribuci Netflix. Ovšem pro mezinárodní úspěch by musel svůj příběh srozumitelně komunikovat.
O politice bez politiky
O co ve snímku vlastně jde, není nutně úplně jasné ani domácímu divákovi, znalému historického kontextu. Z filmu se nikdy nedozvíme, jaké názory přesně Horáková zastává ani které strany je členkou. Víme pouze, že se zabývá sociální a ženskou agendou, ta ale zůstává zcela vágní. Novinářka v podání Ivany Chýlkové v jednu chvíli Horákové odhaluje svou naději, že se podaří prosadit zákony, které Horáková navrhuje. O jaké zákony se ale jedná? To, že komunisté stojí na špatné straně je jasné, neboť hrubě podkopávají právní stát a spravedlnost obecně ? ale jaká je podstata jejich sporu s Horákovou, to už jasné není. Nedozvídáme se tak ani to, za které hodnoty Horáková tak statečně bojovala a za něž se nakonec i obětovala. Můžeme se jen domnívat, že se jedná o demokracii ? ovšem co si pod tímto pojmem máme představit, by určitě nebylo špatné připomenout. Mrnka se možná spoléhal na to, že příběh Milady Horákové je jedním z mála historických okamžiků, okolo kterého panuje v české společnosti konsenzus, a že je tedy zřejmé, o co jde. Zahraničnímu divákovi to ale stačit nebude.
Milada je tak nepovedeným pokusem o blockbuster, a dokonce není ani výrazně antikomunistická. Ideologické momenty nastávají dva. V jednom z nich se Horáková budí uprostřed noci ze zlého snu, aby zadeklamovala: ?Ti komunisti jsou úplně stejní jako nacisti!? Nepřirozenost a účelovost této scény působí ? bohužel ? až komicky. Přitom přirovnání k metodám nacistů bylo nepochybně výraznou linkou uvažování tehdejší antikomunistické opozice a zasloužilo by si rozpracování i civilnější, věrohodnější sdělení, například zasazené do kontextu politické debaty s rodinou či se spolupracovníky, a ne jako somnambulní deklarace.
Druhý politický moment je pak zarážejícím způsobem rozhodné a svérázné vypořádání se smrtí Jana Masaryka, o kterém Horákové spolupracovník Alois Schmidt v podání Vladimíra Javorského kategoricky prohlásí, že byl zavražděn Sověty. Až na tyto výjimky je film o politické kauze paradoxně politicky nijaký, jelikož postavy nemají téměř žádný prostor jakékoli ideologické sdělení vyjádřit. Filmové zpracování příběhu Milady Horákové by si zasloužilo stát se oním paměťovým filmem. Tuto příležitost ale promarnil. Mohl to být film inspirativně připomínající na svou dobu progresivní feministku, která svůj život zasvětila boji za zrovnoprávnění žen i svobodu slova a myšlenek ? boji, který nepřestává být relevantní ani dnes. Naprostá absence psychologické hloubky postav i jejich myšlenek z něj ale spíš učiní snímek, na nějž se rychle zapomene. Větší vliv na sdílené představy o období komunistického převzetí moci tak klasicky pro české prostředí má větší šanci získat selanka Zahradnictví dvojice Hřebejk?Jarchovský, jejíž poslední díl právě vstupuje do kin.
Autorka je redaktorka Alarmu.
