Stylově v pátek třináctého vypustil Netflix film The Meyerowitz Stories. Datum uvedení je ale asi jediné, čím může překvapit.
Noah Baumbach je sympatický chlapík ? šarmantní režisér a scenárista, který randí s emancipovanou Gretou Gerwig, kamarádí s Wesem Andersonem (s oběma taky spolupracuje) a točí filmy trochu jako Woody Allen říznutý Ericem Rohmerem. Jeho poslední snímek The Meyerowitz Stories (New and Selected) ale ještě intenzivněji než ty předchozí vyvolává otázky, jestli filmy, které nenabízejí o mnoho více než podobnou sympatičnost, zasluhují tolik pozornosti. The Meyerowitz Stories sklízí ze všech stran chválu kritiků, koneckonců premiéru na festivalu v Cannes prý doprovázel čtyřminutový potlesk ve stoje. Vypovídá to však o něčem jiném, než o nostalgii určité vrstvy filmových fanoušků po mizejícím velkoměstském intelektuálním životním stylu, či ještě více po jeho obrazu, zlidovělém díky filmům právě třeba Woodyho Allena (ideálním příkladem budiž Hana a její sestry)? Nejsem si úplně jistý.
Únavná nostalgie
Příběh The Meyerowitz Stories je jednoduchý. Stárnoucí postmoderní sochař a patriarcha rodu Harold Meyerowitz (Dustin Hoffman) má mít na sklonku relativně neúspěšného života retrospektivní výstavu na domovské škole. Zároveň ale onemocní a komplikovaná situace svede po letech dohromady jeho tři děti (z různých manželství) ? otce v domácnosti Dannyho (Adam Sandler), byznysmena Matthewa (Ben Stiller) a holku z kanclu Joan (Elizabeth Marvel). Následuje ohňostroj nevyřčených bolestí a vztahové komiky, podporovaný bohatě zalidněným univerzem newyorských (židovských) intelektuálů, umělců a loserů, kulturně zakořeněných v sedmdesátých a osmdesátých letech (stejně jako film sám). Všechny postavy jsou perfektně obsazené a jejich charaktery dobře odstíněné, navíc podpořené excelentní scénografickou prací: každé auto, videokazeta, socha a interiér přikládá ruku k polyfonní tragikomedii pomíjejícího světa.
Noah Baumbach nám zamlčuje něco velice podstatného ? že žít v roce 2017 stejně jako v roce 1984, obklopen psacími stroji a hedvábnými šálami, je privilegium určené nemnohým.
Nostalgie je bohužel kromě stylotvorné přednosti také nejúnavnější slabinou filmu. Baumbach si pomáhá spoustou artových formálních triků, jako jsou literární mezititulky, střihy vprostřed věty a bezúčelné poetické digrese děje, ale v jádru zůstává překvapivě konzervativní. I když nám předvádí erotické ?videoarty? Dannyho dcery Elizy (Grace Van Patten), které vypadají tak trochu jako tohle, pořád cítíme, jak moc má pointa vtipu odkazovat k už kdysi dobře zakonzervovanému pocitu. Baumbach po nás po celou dobu chce, abychom cítili to, co jsme cítili při jiných našich (jeho) oblíbených filmech. Což by nebylo nic neobvyklého, kdyby se to tolik nebilo s potenciálem námětu.
Privilegované snobství?
The Meyerowitz Stories jsou totiž potenciálně filmem spíš tragickým než komickým, ale v provedení je to přesně naopak. Na papíře zní taková kombinace humoru a tragiky skvěle ? kdo by se rád nezasmál nefunkčnímu americkému zdravotnictví, gentrifikaci Manhattanu a snobskému publiku vernisáží? Jenže je to celé strašně ?sošné?. Srovnávání s Woody Allenem je možná až příliš časté, tady ale může pomoci ukázat, co přesně nefunguje. Allenovy příběhy jsou totiž z velké části jen jakžtakž psychologicky realistickými ozvláštněními vpravdě antických konceptů, a proto jim určitá neuvěřitelnost postav a promluv, respektive přiznaná znakovost (za všechny třeba Annie Hall) vůbec neškodí. Allen je navíc zlý cynik, který rád rozesmívá, kdežto Baumbach je velmi sentimentální a uvěřitelná nuda, otravnost a trapnost jeho postav to obvykle pomáhá zachránit. Tady ale chybí.
Spoustu scén Baumbach překlápí až do toporných reklamních zkratek, na které si jinak potrpí spíše zmiňovaný Wes Anderson. Navíc se začíná zlehka, ale viditelně vykrádat (hledání místa k parkování je zřejmě jeho oblíbený vtip) a některé postavy nechává v ději bez jakéhokoli prokreslení jen tak, jako ?miloučký? a fotogenický bonus (usměvavá a nahá Grace Van Patten). Takřka nonstop v průběhu filmu navíc hraje archaická klavírní hudba, která má být zřejmě roztomilou rekvizitou, namísto toho je ale neskutečně otravná. Nostalgie The Meyerowitz Stories totiž vůbec není roztomilá, je vrcholně eskapistická a snobská.
Nedávno na svém webu řešil kritik Kamil Fila odvěký rozpor vysokého a nízkého umění v podobě tradičního artu a popkultury. Trochu mimo směr jeho glosy bych si dovolil nahodit, že tato linie mezi vysokým a nízkým se sice neustále posouvá, ale nemizí. Samozvané vysoké umění se jen lépe maskuje a neskrývá se už v obalu tolik podobném Tarkovskému či Bressonovi. Baumbach například inklinuje k žánru specifické tragikomedie, obsazené postavami ze života a vřele odkazující jak k popkultuře, tak třeba k postmoderní literatuře. Za zdánlivě sympatickým mixem se ale skrývá jen nová podoba vrcholně privilegovaného snobství, které si nárokuje přežité pojetí sofistikovaného umění.
Jinými slovy: namícháme-li správný koktejl literárních postav a kulis současného světa, tragického, komického, uvěřitelného a neuvěřitelného, nedostaneme vždy dílo, které přesahuje rozpor umění a zábavy, ale naopak mnohem spíše dílo, které pobaví primárně ty zasvěcené. U The Meyerowitz Stories se dá velmi ušlechtile zasmát i zaslzet, a přitom ještě zkonstatovat, že je tam přeci i trocha politiky, trocha genderu, trocha rasových a třídních otázek, vše kořeněno přiznanou láskou k New Yorku a všemožným novým vlnám. Také by se ale dalo namítnout, že z jiného pohledu tam není vůbec nic.
Všechno to jen vynikne při srovnáním s jiným, výrazně podnětnějším zástupcem žánru hořké komedie, navíc ze stejné produkce ? seriálem BoJack Horseman. V Baumbachově filmu potřebují postavy čas od času vytáhnout iPhone nebo si sednout do hipsterské restaurace prostě proto, aby nám připomněly, že jsme v roce 2017, a ne 1984. Všechny ?moderní? propriety tady slouží jen jako detaily zasazené do jinak univerzálního příběhu, kde se řeší archetypální láska, smrt a bolest. Oproti tomu zkrachovalý herec BoJack o ničem univerzálním a archetypálním nemá ani ponětí. Zrady, provinění a drobné trapnosti, kterými prochází a které produkuje, jsou neodmyslitelně spjaté s místy a věcmi, jež všichni dobře známe a denně užíváme. Noah Baumbach nám totiž zamlčuje něco velice podstatného ? že žít v roce 2017 stejně jako v roce 1984, obklopen psacími stroji a hedvábnými šálami, je privilegium určené nemnohým. My všichni ostatní musíme žít ve světě těkavé pozornosti rozptýlené mezi sociální média a různé druhy mikrozávislostí.
The Meyerowitz Stories ? a je to paradox u snímku, produkovaného Netflixem, ztělesňujícím obávaný konec tradičního kina ? je zkrátka muzeální kousek. A je to bezpochyby nejlepší muzeální kousek uplynulého roku, poněvadž Baumbach na to má dostatek talentu, vkusu a vzdělání. Nicméně je s podivem, že právě ušlechtilé, decentní komedie, reprodukující zastaralé konvence oblíbené těmi talentovanými, vkusnými a vzdělanými, jsou něčím, co považujeme za adekvátní reprezentaci současné kultury. Měl jsem za to, že veškerá relevantní tvorba ? ať už nízká, vysoká, umělecká, popkulturní, televizní, filmová či literární ? nikdy podobnou archivářskou ambici neměla. Ale možná že čtyřminutový potlesk v Cannes stačí ke změně názoru.
Autor je scenárista a filmový kritik.
