Vlastnictví zavazuje. I v případě Kliniky
Spor o Kliniku je nejvýznamnějším soudním sporem o povaze a síle veřejného zájmu.
?Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.? Tak to stojí v článku 11 československé (a později slovenské a české) Listiny základních práv a svobod, kterou 9. ledna 1991 přijalo jako ústavní zákon Federální shromáždění československé federace. Listina je dnes součástí ústavního pořádku České republiky a její právní síla je stejná jako síla ústavy. Český zákon o vyvlastnění je navíc napsán velmi dobře.
Rozsah veřejného zájmu a vymezení obecného zájmu jsou v 47 státech Rady Evropy a ve 28 státech Evropské unie různé a podle dosud převažujícího antifederalistického přístupu k EU to má bohužel tak zůstat, zřejmě až do úplného rozpadu Unie.
Praktickým cvičením v chodu demokratického právního státu v České republice byla a zůstávají dvě příbuzná témata, která se týkají užívání sporného ?cizího? majetku ? v případě bydlení je to squatting a v případě komunitních aktivit autonomní (a samosprávné!) sociální centrum Klinika na pražském Žižkově.
Žižkovská samospráva a pražské soudy jednají protiústavně
Projev svobody a sociální vzájemnosti (solidarity) zvaný Klinika je nyní ohrožen. Nejen rada zastupitelstva městské části v Praze 3, kterou tvoří zástupci dvou konzervativních stran (TOP 09 a ČSSD) a jedné ultrakonzervativní strany (ODS), ale i pražské soudy ? naposledy městský coby soud odvolací ? veřejný zájem na provozu centra Klinika nehodnotí. Podle mého názoru v rozporu s ústavním pořádkem České republiky považují vlastnické právo za přednostní a trvalé. Článek 11 Listiny neznají nebo na něj nedbají.
V České republice se dosud nevedly významnější soudní spory o povaze a síle veřejného zájmu. K tomu české obecné soudy vlastně nepřihlížely, natož aby mu dávaly přednost před vlastnickým právem a zkoumaly, zda vlastník při správě svého majetku nejedná v rozporu s obecným zájmem.
Po roce žádostí o schůzku ze strany Kliniky se nyní zástupkyně kolektivu autonomního centra Klinika setkala se zástupcem Správy železniční dopravní cesty (SŽDC). Tento státní podnik je momentálně vlastníkem nemovitosti, jeho vlastnictví je však účelové, jen aby objekt nemohlo užívat autonomní centrum. Zástupkyně Kliniky mu kompromisně navrhla, že by centrum zůstalo v objektu Jeseniova 60 do začátku plánované rekonstrukce a poté by objekt opustilo. Je běžné, že budovy zůstávají v provozu do doby zahájení stavebních prací a u objektu Kliniky je jasné, že začátek rekonstrukce je v horizontu let. SŽDC nabídku autonomního centra arogantně odmítlo. Právo ? domnívá se ? je na jeho straně.
Myslím, že je chyba, že se stále hodnotí jen to, zda organizátoři a provozovatelé Kliniky porušují zákon, a málokdy se zkoumá, zda soudy, které rozhodují o ?neoprávněném? obsazení či užívání nemovitosti, jež je pro stát či obec zjevně nepotřebná, přihlížejí k veřejnému zájmu. Stát, respektive jeho konzervativní zástupci jednají stále stejně. Provozovatelé a uživatelé autonomního centra Klinika tak mohou jejich jednání odhadovat například podle osudu pražského squatu Milada.
Poučení ze squatu Milada
Zmlácení squatteři svou při minulý měsíc u Ústavního soudu prohráli ? dva soudci, předseda senátu Jiří Zemánek a soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček, halt přehlasovali soudce Ludvíka Davida (nález i Davidovo odlišné stanovisko viz zde). Ústavní soud policii vlastně jenom vytkl, že soudy neměly k dispozici videozáznam konfliktu. Jsem ústavní optimista, a proto doufám, že příště bude ústavní stížnost pečlivěji vyargumentovaná nebo v senátu budou jiní, trochu svobodomyslnější soudci, takže demokratický právní stát onen spor neprohraje 1:2, ale vyhraje 2:1.
V České republice se dosud nevedly významnější soudní spory o povaze a síle veřejného zájmu. K tomu české obecné soudy vlastně nepřihlížely, natož aby mu dávaly přednost před vlastnickým právem a zkoumaly, zda vlastník při správě svého majetku nejedná v rozporu s obecným zájmem. Je mi z toho smutno, protože jsem žil v prostředí Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a dalších iniciativ, které o zákonnou (a ústavní) úpravu jak vlastnictví, tak i občanské neposlušnosti a práva na odpor, dlouhodobě ? a to i za cenu perzekucí ? usilovaly, ba dokonce je přímo uskutečňovaly. Listopad 1989 a Listina základních práv a svobod byly plody tohoto úsilí. Charta 77 jako celek byla třináct let trvající občanskou neposlušností.
Autor je novinář.
