Ultimate magazine theme for WordPress.

Americké rasové zákony byly příliš radikální i pro nacisty

65

Historik Jamese Whitman ukazuje, že se nacističtí zákonodárci při tvorbě protižidovských zákonů inspirovali americkým právem a rasovými opatřeními.

Hledáním spojitostí mezi americkými a nacistickými rasovými zákony se zabývala už řada historiků. Ačkoliv si uvědomovali určité podobnosti mezi oběma systémy, jejich provázanost zlehčovali s tím, že vliv amerických rasových zákonů na nacistické zákonodárce byl minimální. Často jedním dechem dodávají, že nacisté poukazováním na americké rasové zákony chtěli pouze ospravedlnit svou perzekuci Židů před odsudky světa. Takto se k tématu vyjadřuje například americký právní historik Richard Bernstein a nedávno také německý historik Jens-Uwe Guettel.

Americký historik James Whitman však došel k jinému závěru. Americké rasové zákony a segregace podle něj představovaly pro nacistické zákonodárce důležitou inspiraci, která jim pomohla ujasnit si, jak lze eliminovat Židy z veřejného života. Americký model v očích nacistických funkcionářů dosvědčoval, že nacistická rasistická legislativa, na níž pracovali, je přirozená, nevyhnutelná a v souladu s dějinným vývojem. Jak k takovému závěru dospěl? Whitman se soustředil především na písemné dokumenty nacistických právních odborníků, kteří připravovali protižidovské zákony. Podstatná část těchto dokumentů pochází z klíčové schůzky Komise pro reformu trestního práva z června 1934, které se účastnili přední nacističtí právní experti v čele s tehdejším ministrem spravedlnosti Franzem Gürtnerem. Na základě závěrů této schůzky později vznikly známé Norimberské rasové zákony. Z dokumentů předložených Whitmanem vyplývá, že Amerika sloužila jako primární vzor při posuzování různých variant aplikace protižidovských zákonů.

Kapka černošské krve

Nacisté do detailu studovali všechny dostupné dokumenty k americkým rasovým zákonům, které se neomezovaly pouze na segregaci. Rozdíl mezi Whitmanem a výše zmíněnými historiky spočívá v tom, jakou míru inspirace americkými rasovými zákony nacistům přisuzují. Nacisté podle Whitmana nepovažovali sice americký segregační systém jako celek za vhodný pro jejich záměry, svoji pozornost zato zaměřili na kriminalizaci mezirasových manželských svazků.

Z dokumentů předložených Whitmanem vyplývá, že Amerika sloužila jako vzor při posuzování různých variant aplikace protižidovských zákonů.

Spojené státy byly průkopníkem rasově pojatých zákonů, které v zájmu ochrany nadřazené bílé rasy určovaly, kdo s kým může uzavřít manželství. První zákaz mezirasových manželských svazků vstoupil v platnost už v roce 1691 ve státu Virginia. Definice toho, kdo je považován za černocha, a tudíž nesvobodného jedince, se stát od státu lišila. V některých případech se jednalo o jedince s černošskými předky až do třetí generace, i kdyby byl byť jen jediný. Jinde byl za černocha považován člověk s jednou osminou a více ?černošské krve?. Obecně se pak za černocha považoval každý, kdo se narodil černošské matce. Bílí otrokáři si přitom často mezi otroky vydržovali černošské milenky, kterým se z takového vztahu zpravidla narodilo mnoho potomků. Naopak ve výjimečných případech, kdy se ze smíšeného vztahu narodilo dítě bělošské matce, byl takový potomek považován za svobodného člověka. Ovšem v některých jižanských amerických státech platil přísnější zákon, takzvaný one-drop rule, který označoval za černocha kohokoliv, kdo má v sobě byť jedinou ?kapku černošské krve?. Nacisté, kteří hledali klíč, jak definovat, kdo je ještě Žid a kdo už ne, považovali ?one-drop rule? za příliš radikální řešení. Pro bílou americkou majoritu ovšem byla tato otázka zásadní.

V období takzvané rekonstrukce, která následovala po skončení americké občanské války, získalo černošské obyvatelstvo prostřednictvím čtrnáctého (Zaručení práv a výhod občanství) a patnáctého (Právo volit bez ohledu na rasu) ústavního dodatku občanskou rovnoprávnost a volební právo. Bílá majorita se ovšem obávala, že ji černošská populace brzy početně převáží a získá nad ní nadvládu. Strach vycházel i z vědomí toho, jak krutě běloši do té doby s černošským obyvatelstvem zacházeli. Obávali se odplaty. I proto se brzy po schválení obou ústavních dodatků, zajišťujících černošskému obyvatelstvu občanská práva a rovnoprávnost, objevují právní mechanismy, které je zcela obchází.

Rovní, ale oddělení

Obvykle šlo o úpravy volebního systému, které černošské obyvatelstvo odrazovaly od účasti ve volbách nebo mu účast na nich přímo znemožňovaly. Jednalo se například o požadavek stálého bydliště, který byl namířen proti neustále se stěhujícím farmářům-nájemcům, což byli většinou právě černoši. Z voleb byl také vyloučen kdokoliv, kdo byl odsouzen za jakýkoliv zločin. Všichni voliči dále museli být gramotní, přičemž pro bělošské obyvatelstvo v tomto případě existovala klička. Stačilo jim prokázat, že porozuměli ústavě. Existovala i takzvaná klauzule dědečka, která dovolovala negramotným voličům účastnit se voleb, pokud jejich otcové a dědové směli jít k volbám k 1. lednu 1867, tedy v době, kdy černoši ještě neměli volební právo.

Čísla nicméně hovoří jasně: zatímco v roce 1890 se registrovalo 130 tisíc černošských voličů, v roce 1900 jich bylo pouhých 5320. Mottem Jihu, které se promítalo i do jeho právního systému, se stalo ?Odděleni, ale sobě rovni?. Ústavní dodatek o rovnosti a občanských právech černošského obyvatelstva upravovalo především rozhodování Nejvyššího soudu, který na základě jednotlivých právních kauz legitimizoval segregaci. Prvním takovým případem byl spor Plessy versus Ferguson z roku 1896, který otevřel pro segregaci nové pole působnosti. Homer Plessy, míšenec s osminou černošské krve, odmítl uposlechnout výzvu k opuštění vlakového vagónu určeného pro bělochy. Nejvyšší soud tehdy rozhodl, že segregační zákony ?jsou obecně, ne-li všeobecně, v kompetenci státní legislativy prováděné její policejní mocí?. Následkem toho se princip zákonné segregace rozšířil do všech oblastí jižanského života.

Jiným aspektem tvrdého přístupu k nežádoucím skupinám společnosti, který zaujal nacisty, byla diskriminace ostatních menšin, především pak Asiatů, původních obyvatel a ostatních nenordických skupin lidí, které tehdejší americký právní systém považoval za občany druhého řádu. Přísnější imigrační politika se pak od počátku 20. století týkala vstupu do země. Zákaz se týkal lidí pocházejících z oblasti asijského kontinentu, homosexuálů, mentálně nemocných lidí, anarchistů a mnoha dalších. Imigrační systém, založený na rasovém původu, preferoval nordický typ lidí ze severní a západní Evropy. Mezi nevítanými hosty byli naopak obyvatelé z jižní a východní Evropy. Spojené státy americké se takto vypořádávaly s obrovským přívalem imigrantů z odlišných kulturních a náboženských prostředí v období konce druhé poloviny 19. století a na začátku 20. století. Obyvatelé ze severní Evropy byli preferováni i díky svým protestanským \kořenům. V tomto období totiž v Americe převažovala tendence ?návratu ke kořenům a starým hodnotám?, která se projevovala příklonem k nativismu, militantnímu protestantismu a anglosaskému rasismu.

Vůdce v duši

Nejvíce se podle Whitmana nacisté inspirovali fungováním amerického právního systému ? americkým právním realismem. Ten je založený na zvykovém a obecně volnějším přístupu k právu, jenž bere v potaz měnící se požadavky společnosti. Zákonnost totiž v americkém případě vychází z lidu, nikoliv z právního formalismu, jako je tomu v evropském soudnictví, jež nacisté považovali za příliš rigidní. Rolanda Freislera, jednoho z vrcholných představitelů nacistické justice a pozdějšího předsedu Lidového soudu, americký právní systém fascinoval. Dal se totiž podle něj využít k rozkladu tradičního evropského práva, které německému soudnictví dominovalo. Nacistické soudnictví se díky němu mohlo osvobodit od zděděných právních koncepcí, které stály v cestě rasistickým cílům Hitlerova režimu. Proč ale nacistům vyhovoval takto volně pojatý právní systém? Nevymyká se to naší představě o nacistickém režimu jako totálně kontrolovaném státním aparátu, který ovládá úzká elitní skupina v čele s Vůdcem?

Už britský historik Ian Kershaw ve své rozsáhlé dvoudílné biografii o Adolfu Hitlerovi přesvědčivě doložil, že naše představy o nacistickém Německu jsou z velké části mýtus. V nacistickém Německu podle něj místo přísně kontrolované a fungující státní správy vládl spíše totální chaos. Hitlerova chronická neochota podílet se na běžné agendě státní správy byla pověstná. Bez ní ale stát, fungující na vůdcovském principu, nemohl efektivně fungovat. Vykonavatelé státní správy se tak naučili pracovat ?s Vůdcem v duši?. Svá rozhodnutí, která často ovlivňovala složité záležitosti fungování nacistického režimu, zakládali na představě o tom, jak by se v dané situaci nejspíš rozhodl Adolf Hitler. Přesně na tomto principu pak fungoval podle Whitmana i nacistický právní systém.

Whitmanova kniha je zajímavým vhledem do toho, jak nacisti vnímali Ameriku a její historii. Je zcela evidentní, že Spojené státy americké byly pro nacisty do určité míry vzorem, který potvrzoval, že cesta k rasově čisté společnosti je pro lidstvo nevyhnutelná. Je třeba si uvědomit, že historie amerického otroctví a rasismu není pouze záležitostí radikálních skupin jako Ku-klux-klan, ani se neodvíjí od politiky určité politické strany, jak se nám snaží namluvit někteří konzervativci, ale jedná se o hluboký celospolečenský problém, který nikdy úplně nezmizel, což se v plné nahotě ukazuje v současné trumpovské éře.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Leave A Reply