Anketa o smyslu Vánoc

Jaký je smysl Vánoc v dnešní době?

Pro někoho jsou Vánoce svátky konzumu a násilí na kaprech, pro jiného představují možnost, jak v kapitalistickém shonu strávit chvíli klidu s rodinou nebo blízkými. Pro většinu české společnosti jsou ?svátky klidu a míru? příležitostí připomenout si legendu, podle níž dva uprchlíci tvořící netradiční, patchworkovou rodinu zoufale hledají úkryt, aby se jim nakonec na okraji společnosti, ve chlévě mezi zvířaty, narodil potomek ? Žid, kterého mimo jiné přijdou přivítat i Arabové. A to vše na Středním východě. Našich věřících kolegů a kolegyň jsme se zeptali na odkaz Vánoc. Tady jsou jejich odpovědi.

Jakub Ort (redaktor pořadu Hergot! a spolupracovník Alarmu)

Vánoce jsou pro mě mimo jiné obdobím vnitřního konfliktu, při kterém se ptám sám sebe, kolik křesťana ve mně ještě zbylo a jestli vůbec nějaký. Část mého já volá: Ano! Vánoce jsou přece svátkem naděje pro všechny. Člověk nemusí být teologem, aby odhalil ve dvou biblických příbězích o Ježíšově narození slušnou porci povzbudivého obsahu. Je tam naděje pro utlačované, rovnostářská provokace, která situuje dějiny spásy do chléva, i odvaha vyprávět příběh alternativní protimoci, která se vymyká jak císařskému sčítání občanů, tak herodovskému vraždění nemluvňat. Kdo potřebuje důkazy, že Vánoce jsou i pro levičáky, může si o nich přečíst rok starý text ze socialistického časopisu Jacobin. Vánoce jsou ale také svátkem, kdy se tato naděje často sentimentálně rozpatlá v nekonečném opakování abstraktních metafor světla a tmy a kdy se schopnost vidět naději na nečekaných místech zvrhává do perverzní oslavy bezmoci a pasivity. Někteří pravověrní faráři a kněží jsou navíc schopni hlavní důraz Vánoc hbitě obrátit. Rádi popisují, jakou propast musel Bůh překonat, když sestoupil ve svém synu z nebes do chléva, a nakonec tak ještě zvýrazňují obraz Boha jako nebeského suverénního vladaře. V těchto chvílích jsem vášnivým a upřímným ateistou. Stále jsem ale přesvědčen, že pokud nemá být naší hlavní výsadou, že dokážeme glosovat úpadek současného světa s větším cynismem než všichni ostatní, potřebujeme my všichni, křesťané, polokřesťané i nekřesťané, naději. Přeju si pod stromeček aspoň kousek nesentimentální a činorodé naděje, která bude intervenovat do nevánočních časů i prostorů.

RFK, feministické křesťanky (hnutí)

Betlémské narození není žádná idyla ? nejasný původ dítěte, byrokracie ztěžující život, příliš mladá matka, nejistý otec, špatná bytová situace, zima. Podobné obrazy bychom mohli dnes vidět v uprchlických táborech, ve vyloučených lokalitách, v domácnostech, které žijí z minimální mzdy, nebo v rodinách rodičů samoživitelů a samoživitelek. Největší postava křesťanských dějin se rodí do chléva, do chudoby mezi hospodářská zvířata. Ve svém životě Ježíš zůstává obklopen chudými, nemocnými lidmi, poslouchá jejich příběhy, sdílí s nimi své jídlo, svoje schopnosti, svoji moc i naději. Jako jeden z pravých významů Vánoc chápeme obrácení pozornosti k chudým a zranitelným. Navíc nám křesťanský příběh říká, že proměna nemusí přijít vždycky shora a s dostatečným obnosem peněz. Může přijít zdola, z chléva a v tichosti, na první pohled nepatrná. Paradoxně se tak zde mísí moc a bezmoc. Naznačuje se, že skutečná síla se nemusí projevovat honosnými znaky, siláckými řečmi a ignorantským jednáním. Moc může být založena i na schopnosti činit mocnými lidi okolo sebe, povzbudit rezignované a depresivní, vracet důstojnost zraněným.

Adam Borzič (básník a šéfredaktor časopisu Tvar)

Vánoce miluju. Pro mě je to nejdůležitější svátek v roce. Vůbec mi nevadí, že ho s křesťany slaví i nekřesťané. Naopak ? je to svátek božského lidství přesahující veškeré odlišnosti. Vánoce mi zjevují, že božské se stává lidským. V podobě toho nejzranitelnějšího ? chudého dítěte narozeného na útěku před mocnými a přivítaného chudými pastýři a mágy. Něha vánoční scény přesahuje pouhou idylku, upomíná na transcendentní základy našeho křehkého lidství, které potřebuje vzájemnost a solidaritu. Nechci ale oddělovat obsah od formy. Všechny ty barvy, světla, vůně, chutě Vánoc ? to vše je božské. Je to takový mystický materialismus. Mám rád Vánoce také proto, že alespoň jednou za rok vnáší do našeho života kolektivní magii, něco, co leží za hranicemi rozumu a účelu, cosi blízkého dětem a jejich moudrosti.

Prázdné trůny (křesťanský nehiearchický kolektiv)

Vánoční revoluce: uprostřed temné zimy se rodí do světa naděje. Bůh se stal člověkem. Ježíš Kristus, osvoboditel utlačovaných. Světlo v nejdelší noci. Oslava narození Ješuy navazuje na starší tradice Saturnálií, kdy si otroci a páni prohodili role, a na Chanuku, kdy si Izraelité připomínali povstání proti helénistickému impériu. Aspoň na Vánoce se nechejme inspirovat Františkem z Assisi, který darovaného lína nazval sestrou a vrátil ho do vody. Postavil betlém jako připomínku toho, že náš Král byl syn palestinské dělnické třídy. Pravým smyslem Vánoc je osvobození.

Lukáš Senft (spolupracovník Alarmu)

Na Vánocích mě snad nejvíce přitahují všechny ty ?pověry a čarování?. Vánoční magie okouzlující smysly. Pálení purpury, štiplavá vůně františků, kaleidoskop barev a jiskření, věšení jmelí, poprášení vánoček sněžným cukrem, kontrast svic a temné noci za oknem, koled a téměř neslyšného šepotu padajících vloček. Jako bych se propojoval s matérií světa, přetvářel hmotu, abych s její pomocí vyvolal alespoň letmý závan laskavosti. Podle mě to ale není přílepek k ?pravým Vánocům? ? vystihuje to jejich podstatu. Vánoce jsou totiž učebnicí něhy, láskyplného propojení lidí a světa. Bůh se stal křehkým dítětem, podivínem, který o pár let později začne vyhledávat společnost prostitutek, vyvrženců a ponížených, aby v jejich středu započal nejrevolučnější myšlenku našich dějin: lásku k bližnímu jakožto základní princip. A kdo je tím bližním, to nejlépe ukazují betlémy s pestrými figurkami nacpanými kolem batolete: nuzní pastýři, elitní mudrci, lidé všemožných etnik, Ježíškovi rodiče (budoucí uprchlíci žijící v dost netradičním vztahu), chudé babky, ovce, kozy, hvězdy i andělé. Bližním je každý člověk i celý kosmos. Nikdo není vyloučen. Nikdo není příliš malý, na každém záleží. Celý svět je propojen a prodchnut něhou. Jsem vděčný za to, že tak podstatný příběh ? pro evropskou kulturu, ale i moji vlastní spiritualitu ? nezačíná nějakým namachrovaným alfa samcem, ale jemnou a statečnou ženou, chudým děckem obklopeným prostými zvířaty a setkáním celého světa pod hvězdami. Všechny snahy, kterým říkáme ekologické, sociální nebo demokratické, se rodí každý rok znovu v umolousaném betlémském chlévě.

Jan Škrob (člen výboru LOGOS ? LGBTQ věřící)

O Vánocích si připomínáme, že se Bu?h stal c?love?kem. Tato mnohokrát opakovaná formulace pro me? ted?, když o ní pr?emýšlím, znamená dve? ve?ci. Jednak je to moment solidarity ? Bu?h, i když tr?eba jen c?ástec?ne?, opouští pozici neuchopitelnosti a nezranitelnosti, vydává se na cestu lidství. A není to jednoduchá cesta. Být c?love?kem je c?asto te?žké, unavující, smutné. To je ta druhá ve?c. Bu?h se vte?luje do Ježíše, díte?te narozeného v bezdomoví, od de?tství je pronásledován a hrozí mu násilná smrt. V mnoha ohledech je Ježíš psanec, pohybuje se na okraji spolec?nosti, c?ástec?ne? dobrovolne? (rozhoduje se, že se bude stýkat s neve?stkami a malomocnými), ale i nedobrovolne? (rodí se jako chudý uprchlík na území okupovaném cizí mocností). Bu?h se takto jiste? nevte?luje náhodou. Je to du?ležitý moment. Modlím se za naši schopnost nechat se Božím pu?sobením v této oblasti inspirovat.