Ultimate magazine theme for WordPress.

Říjnová revoluce v Tate Modern

A visitor looks towards Lithographs on paper from 1933 called 'Under the Banner of Marx, Engels, Lenin and Stalin!' on display at the Tate Modern in the Red Star Over Russia exhibition in London, Tuesday, Nov. 7, 2017. The exhibition is to mark the centenary of the October Revolution, it offers a visual history of Russia and the Soviet Union. (AP Photo/Kirsty Wigglesworth)
64

Londýnská výstava připomíná sté výročí Říjnové revoluce v jednom z nejprestižnějších výstavních prostorů. V České republice proběhlo sté výročí Říjnové revoluce v oparu zapomnění. Jako její prodloužený stín bylo možné vnímat jen spor, zda je v pořádku, aby sněmovní výbor dohlížející nad Generální inspekcí bezpečnostních sborů vedl bývalý esenbák Zdeněk Ondráček. Vcelku groteskní debata v situaci, kdy je do čela výboru kontrolujícího Národní bezpečnostní úřad zvolen ?brusič? Miloslav Rozner. Když srovnáme, jak českou společností před pár lety lomcovalo výročí začátku první světové války, kdy si nebylo možné uplivnout, aby člověk netrefil speciální číslo časopisu, monografii nebo výstavu, byla na vydavatelském poli reflexe jedné z určujících událostí 20. století tak bídná, že to překonala snad jedině její recepce na poli výstavním.

V SSSR šlo ale i o to, kdo nejlépe vyjadřuje samotnou revoluci, a tím i budoucnost ? avantgardní konstruktivismus, nebo proletářské umění?

V podstatě jediným zářezem na pažbě českých galerií je výstava plakátů 1917?2017 v Centru pro současné umění DOX, která je ovšem extrémně nudným a očekávatelným selháním. Návštěvník, který na ni zabloudí, si odnese dojem, že Lenin rovná se Putin, a přesvědčení, že zúčastnění výtvarníci v drtivé většině postrádají jak politickou imaginaci, tak bazální znalost věci. Dá se tedy říct, že nejhlubší reflexe státního socialismu na poli umění se nakonec odehrála v rozhodnutí zbourat brutalistní komplex Transgasu a v odporu proti němu. Zájemce o reflexi tradičnější, institucionálně zakotvenou, se tak musí vypravit třeba do londýnské Tate Modern na výstavu Red Star over Russia s podtitulem A revolution in visual culture 1905?55, která začala 8. listopadu a potrvá do 18. února 2018.

Avantgardní počátky

Jádro výstavy tvoří sbírka Davida Kinga, spisovatele a designéra, který se zabýval sovětskou vizuální kulturou a byl jejím sběratelem od sedmdesátých let. Výstava je rozčleněna do šesti oddílů/místností, přičemž její koncepce je zpočátku sevřená, pak se rozpadá, aby se na konci znovu složila. Těžiště výstavy najdeme v prvních dvou místnostech. Pod hesly ?Umění do ulic!? a ?Budoucnost je náš cíl? představují první roky bolševické vlády, jak se otiskovaly do umění ? a naopak. Je to období, které v dějinách umění patří do síně slávy modernismu, hýří velkými jmény a je nepominutelnou kapitolou příběhu avantgardy. Na zdech Tate Modern se tak vedle dekretů Prozatímní vlády nalézají ukázky vrcholné produkce Agitpropu ozdobené jmény Lisickij, Majakovskij nebo Rodčenko. Nikdy potom už v Sovětském svazu neexistoval takový umělecký kvas, nevzniklo tolik děl, která patří do kánonu evropské moderny. Líbánky revoluce a avantgardy byly bouřlivé a plodné, i když jejich svazek skončil nešťastně, v slzách a krvi.

Na ústředním postavení této etapy v dějinách sovětské vizuální kultury není nic zvláštního. Za zmínku ale stojí, že vedle velkých umělců nestojí v koncepci výstavy stranou o nic menší (byť méně známé) umělkyně. Ty často tvořily tvůrčí tandemy se svými slavnějšími partnery. V umění první půlky 20. století to ostatně bylo poměrně běžné ? vedle Alfreda Stieglitze stála Georgia O?Keeffe, vedle Jacksona Pollocka Lee Krasner a vedle Willema de Kooning zase jeho manželka Elaine. Vzhledem k tomu, že na výstavě Red star over Russia stojí Gustav Klutsis a Valentina Kulagina, Alexandr Rodčenko a Varvara Stěpanova, El Lisickij a Sophie Lissitzky-Küppers vedle sebe, je vidět, že méně proslulé umělkyně se svým slavnějším protějškům vyrovnaly technicky i umělecky. A ač sláva v dějinách umění byla a dodnes je výsadou mužů, Sovětský svaz dával po nezanedbatelnou dobu ženám příležitost tvořit i vrcholně exponovaná díla. Nejvýrazněji to vynikne na příkladu sousoší Dělník a kolchoznice z vrcholku sovětského pavilonu na Mezinárodní výstavě v Paříži 1937, jehož autorkou byla sochařka Vera Muchina.

Chybějící stalinismus

V období stalinismu ale jako by výstavě docházel dech. Přitom to byla etapa, v níž došlo k završení revoluční přeměny ruské společnosti a zároveň byla dějištěm rozhodujícího zápasu o podobu ?skutečného? sovětského umění. Stalinismus shrnuje čtvrtá místnost, věnovaná pařížské výstavě roku 1937. Je to ale místnost nejmenší a na exponáty nejméně bohatá. Nachází se v ní jen pár děl: krom obrazu pavilónu se sochou Very Muchiny jsou to tři rozměrná plátna od Alexandra Dejneky (1917, Stachanovci a 1937). Což je pro dobu, kterou v samotném Sovětském svazu vnímali jeho budovatelé jako vrcholná heroická léta a v níž byl boj o jeho obraz v Evropě nejvypjatější, poněkud málo. Zvlášť když dnes dochází k přehodnocení této epochy, která byla dlouho považována za plochou a přehlednou kulturní pustinu.

Ve třicátých letech totiž ještě doznívaly dřívější boje o to, která umělecká tendence či směr převládne. Na jedné straně tu bylo přesvědčení avantgard (sdílené i avantgardami na západě), že disponují privilegovaným přístupem k umělecké, a tedy i životní totalitě. V SSSR šlo ale navíc i o to, kdo nejlépe vyjadřuje samotnou revoluci, a tím i budoucnost ? avantgardní konstruktivismus, nebo proletářské umění? Podle klasického výkladu sice tyto spory ukončilo vítězství Stalina v boji o moc nástupem diktátu socialistického realismu, to nás ale ve skutečnosti nijak nepřibližuje odpovědi na otázku, proč socialistický realismus vypadal, jak vypadal. Odkaz na osobní vkus Stalina, diváka filmových komedií, je přece jen trochu málo. Ne že by nehrál roli, ale jak ukazuje třeba kniha Moskva, čtvrtý Řím slavistky Kateriny Clark, bylo všechno trochu komplikovanější. Vlivy avantgardismu a sorely se prolínaly a jejich hranice nebyly zdaleka tak ostré.

Plovoucí koncept

Nejproblematičtější z hlediska výstavní koncepce jsou ale třetí a pátá místnost. První z nich jako by už svým názvem ?Padesát let historie? chtěla obsáhnout celek výstavy. Obsahuje jak méně známá, tak vyloženě slavná díla ? plakáty, grafiky, fotografie. Najdeme tu proslulé fotky střelby do lidí na Něvském prospektu během ?červencových dní?, Jevrejnovovu ?rekonstrukci? dobytí Zimního paláce nebo Leninův portrét od Viktora Bully z roku 1913. Pozoruhodná je Kustodijevova kresba z revoluce 1905, která má identickou kompozici jako jeho slavný Bolševik z roku 1920, jen davy s rudým praporem vede kostra, takže vyznění je právě opačné. V celku ale jako bychom viděli jakýsi výběr z toho, co se do výstavy mohlo vejít, kdyby neměla šest místnosti, ale patnáct.

Pátá místnost je nazvaná ?Běžní občané.? Obsahuje fotografie spjaté s obětmi stalinských čistek. Vězeňský snímek Grigorije Zinovjeva je působivý, ale neméně i školní tabla, jejichž majitel žiletkou vyškrabal obličeje spolužáků a dopsal k nim komentáře ?špión?, ?nepřítel lidu? apod. I tato místnost působí dojmem, že je vlastně nahlédnutím do jiné, samostatné výstavy, která by spíš než o tom, jaké formy na sebe brala sovětská vizuální kultura, nahlížela do života a smrti sovětských lidí.

Šestá místnost nazvaná ?Válka a tání? svým pojetím navazuje na první dvě. Opět se jedná o vcelku důsledné zachycení sovětské vizuality, snad jen s tím rozdílem, že ?války? je tu mnohem víc a je patrnější než ?tání?, které vlastně přišlo až po výstavou sledovaném období (Erenburgův román Tání vyšel roku 1957).

Zarámování výstavy lety 1905?55 vlastně klame. Výstava Red star over Russia se příliš soustředí na začátek ? dobu, kdy revoluce a s ní i avantgarda nejvíce rozpínají křídla. Třicátých let je pomálu, pak přijde válka a po válce už skoro nic. Přitom právě vývoj ve třicátých letech měl dynamiku, kterou z výstavy nevyčteme. Z těžko zbadatelných posunů v úzkých rámcích sorely ve čtyřicátých letech a později najdeme jen v poslední místnosti pár plakátů, ale pro jejich zhodnocení chybí kontinuita, spočívající v komplexnějším pohledu na stalinismus. Výstava tak umožní hlavně vhled do nejznámějšího a nejlépe zmapovaného období, což možná ospravedlňuje letošní výročí Října, nicméně ambice zachytit ?revoluci ve vizuální kultuře v letech 1905?55? zůstala nenaplněna.

Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.

 

Leave A Reply