Drahoš v politice? Ale proč?
Jiří Drahoš se chce po neúspěšném prezidentském pokusu vrhnout na politickou kariéru. Zatím ale není vůbec jasné, proč vlastně.
?Já věřím, že ta energie jen tak nezmizí, že nemůže zmizet, že tady zůstane,? pronášel Jiří Drahoš na tiskové konferenci krátce po sečtení většiny volebních okrsků. Už bylo rozhodnuté, že se českým prezidentem nestane. O jaké energii přesně mluvil, bylo jasné asi jen těm několika desítkám podporovatelům v Kongresovém centru, kteří každou pronesenou větu ?svého? kandidáta doprovodili jásotem a potleskem. Krátce nato oznámil, že z veřejného života neodejde, a před dvěma dny dokonce sdělil, že uvažuje o kandidatuře do Senátu nebo o založení vlastní politické strany. Je celkem předvídatelné, kam by se Drahoš chtěl politicky zařadit ? do politického středu, případně napravo od něj, kde se už teď mačká asi milion dalších podobných stran a nad mimi ještě Babišovo ANO. To se jako deštník rozprostřelo nad pravolevou osou a vysává hlasy, komu jen může.
Antizeman ? a co dál?
Politické ambice bývalého šéfa Akademie věd nedávají vůbec žádný smysl. Už jenom proto, že v prezidentských volbách se jako politik nedokázal projevit ani jednou. Důvod jeho široké podpory byl hlavně ten, že ho hodně lidí vyhodnotilo jako nejlepšího možného Zemanova protikandidáta. A fakt, že Jiří Drahoš nebudil absolutně žádné emoce, byla jedna z hlavních úvah nad jeho případným vítězstvím. To, co se až do prvního kola označovalo jako ?konsenzuální kandidát?, se v kole druhém rychle přehouplo na ?kandidáta nijakého? ? a výsledek už známe všichni.
Jiří Drahoš a jeho tým určitě odvedli kus důležité práce. V tom hlavním ale selhali a je naivní věřit, že to, co nefungovalo ve zjednodušeném a polarizačním klání o prezidentské křeslo, by mohlo zabrat v mnohem složitějším boji politických stran.
Na zkušeného matadora Zemana, který pořád těží z toho, že symbolickou rovinu prezidentství převrací do roviny politické, to prostě nestačilo. Drahoš měl velkou část voličů a voliček jistou, oslovit někoho mimo tábor zarytých odpůrců současného prezidenta se mu bohužel nepodařilo. Jedním z důvodů byla i neschopnost nabídnout jakoukoli možnost identifikace, která by přesahovala čistě negativní, antizemanovský narativ, i absence vize a programu. Svou kandidaturu přitom Drahoš ohlásil mezi prvními už v březnu minulého roku. Přesto jsme se o něm a jeho názorech moc nedozvěděli.
Umění nebýt žádný
Už v prvním kole patřil Jiří Drahoš mezi ty kandidáty, kteří nekomunikovali žádná výrazná témata. Zatímco Pavel Fischer se brzy demaskoval jako opravdový konzervativní katolík a hrál to na svou diplomatickou zkušenost, Michal Horáček překvapivě zvednul velkou část sociálních otázek od mezd k postavení žen nebo exekucím a Marek Hilšer byl (mimo jiné) na české poměry progresivně mladý a energický, Jiří Drahoš nebyl žádný. Všichni jmenovaní z prvního kola tak mají paradoxně větší šanci v politice zůstat, než skoro vítězný Drahoš.
Představa, že by kandidát, který těžil hlavně ze své nevýraznosti, stanul v čele nějaké nové ? a už zase středové ? strany, je iluzorní. Česká politická scéna nepotřebuje další projekt napravo od středu, který bude ty stávající oslabovat, aniž by přinesl cokoli nového. Na roztříštěnost pravicových středových subjektů už dnes doplácí všechny menší strany ? KDU-ČSL, STAN i TOP 09, přičemž poslední dvě podobnost programu a neschopnost se dohodnout na jednotnějším postupu stály málem pozici v Poslanecké sněmovně. Od posledního sjezdu k těmto stranám navíc můžeme počítat i Zelené, kteří se pod vedením Petra Štěpánka pravděpodobně posunou zpátky doprava.
Jiří Drahoš a jeho tým určitě odvedli kus důležité práce. V tom hlavním ale selhali a je naivní věřit, že to, co nefungovalo ve zjednodušeném a polarizačním klání o prezidentské křeslo, by mohlo zabrat v mnohem složitějším boji politických stran. I Senát je svým charakterem specifický a větší šanci uspět ve volbách mají osobnosti s jasným profilem a srozumitelnou agendou. Nic takové zatím Jiří Drahoš nenabídl, a i proto byl vlastně pro tolik lidí snesitelným kandidátem na prezidenta. Jenže ze stejného důvodu se jím nestal.
Jestli se rozhodne svou politickou kariéru skutečně profesionalizovat, bude to jeho rozhodnutí a možná bude i nějak zajímavé ho při jeho dalších krocích pozorovat. V kontextu toho, co doposud předvedl, to ale zatím nedává žádný větší smysl.
Autorka je redaktorka Alarmu.
