Ultimate magazine theme for WordPress.

Jak se stal chudý chlapec prezidentem

75

Kniha historika Michala Macháčka nabízí dobře podložený pohled na výraznou a spornou postavu československé historie, bývalého prezidenta Gustáva Husáka.

Gustáva Husáka není třeba představovat. Na ?prezidenta zapomnění? paradoxně všichni vzpomínají, každý o něm slyšel a velká většina na něj má názor. V Česku si o něm lidé myslí většinou samé špatné věci, na Slovensku jsou mínění různorodější. Obraz nejmocnějšího muže normalizace a dlouholetého československého prezidenta se dosud mohl zakládat jen na emocích a vzpomínkách těch starších či na převzatých klišé těch mladších. Teprve čtvrtstoletí po smrti a osmadvacet let po jeho definitivním mocenském pádu dostáváme do rukou kvalitní a spolehlivou knihu, ze které se dozvídáme, kým vlastně Gustáv Husák byl.

Vždy znovu odvolal vynucená doznání a i během následného sedmiletého těžkého věznění nikdy nepřistoupil na tvrzení, že jeho chyby byly kriminální, a ne pouze politické. Nebyl oddán straně, ale komunistickému ideálu.

Jednatřicetiletý pražský historik Michal Macháček napsal solidní historickou práci, jejíž kvality vyniknou například ve srovnání se zrovna nyní velmi populárním, podobně rozsáhlým životopisem Ivana Magora Jirouse od redaktora Respektu Marka Švehly (Torst, Praha 2017). To je kniha psaná žurnalistickým způsobem, což neznamená jen zkušený styl a plynulou čtivost, ale především určitý způsob práce s informačními zdroji. Novinář se vyptával pamětníků a přátel, přečetl několik historických knih a estébácké písemnosti v Archivu bezpečnostních složek. Na základě toho vypráví, s poctivou snahou o přiměřený odstup, tu více, tu méně poutavý příběh s jasným morálním hrdinou na pozadí doby. Historik naproti tomu musí postupovat jinak. Jeho hlavní poznávací metodou je permanentní nedůvěra: každou písemnost, tištěnou či rukopisnou, musí kriticky zhodnotit, každé vyprávění pamětníků potřebuje ověřit, nemůže důvěřovat ani autentickým záznamům a výrokům studované osobnosti. V knize musí být na první pohled jasně odlišitelné informace, doložené prameny či literaturou, od autorských interpretací. Obraz hrdiny příběhu na základě kritického poznání ve vědecké biografii teprve vyvstane a názorně se ukáže, jak jeho život a působení byly složitě propojeny se strukturami společnosti a doby, v níž nikdo není jen pasivním objektem, ale také aktérem.

Gustáv Husák (původně Augustín Husák) se narodil v roce 1913 ve velmi chudých poměrech ve vesničce Dúbravka (dnes předměstí Bratislavy) a zemřel v roce 1991 necelé dva roky poté, co byl v prosinci 1989 donucen odstoupit z funkce prezidenta ČSSR. Díky mimořádné inteligenci, materiální skromnosti, pracovitosti a cílevědomosti dokázal vystudovat a stát se právníkem. Kritický postoj k sociální nespravedlnosti z něj udělal komunistu. Neochvějné antifašistické přesvědčení jej z prostředí bratislavských intelektuálů a umělců přivedlo do řad ilegálního odboje a mezi vůdce Slovenského národního povstání. Po válce byl v čele osobností, které dokázaly, že Slovensko překonalo fašistickou minulost, avšak marně se snažily, aby se stalo rovnoprávnou částí obnoveného společného státu. Při neuvěřitelných mučeních, jež jej měla během téměř tří let vazby připravit na vykonstruovaný stalinistický proces, obstál jako ti nejodolnější hrdinové a hrdinky: vždy znovu odvolal vynucená doznání a i během následného sedmiletého těžkého věznění nikdy nepřistoupil na tvrzení, že jeho chyby byly kriminální, a ne pouze politické. Nebyl oddán straně, ale komunistickému ideálu. Po rehabilitaci v šedesátých letech byl uklizen do Historického ústavu Slovenské akademie věd, kde psal o SNP.

Ztělesnění všeho špatného

Z obálky knihy se na nás pronikavě dívá Husákova portrétní fotografie z jara 1968, kdy byl místopředsedou československé vlády. Je to skeptický a intenzivní pohled muže, který má za sebou kruté životní zkušenosti a přijal velkou zodpovědnost. O pár stránek dál je první prezidentský portrét ze sedmdesátých let. Tento Husák se nám už do očí nedívá. Představuje chladně nezúčastněný obraz tvrdé moci a snad každému, komu ? tak jako mně ? dohlížel na školní každodennost i jakoukoli úřední povinnost včetně policejního výslechu, z něj běhá mráz po zádech: je to symbolické ztělesnění všeho špatného; nudné zlo. To, co se dělo mezi těmito dvěma portréty, je z Husáka to nejzajímavější a Macháček tuto partii zpracoval nejživěji. Dobře ukazuje, že za chladnou maskou byl stále ?železný Gustáv?, byť v osmdesátých letech už stárnoucí, po Brežněvově odchodu politicky slábnoucí a po tragické smrti druhé manželky depresivně osamělý.

Klíčový moment přeměny z reformátora v normalizátora mezi srpnem 1968 a dubnem 1969 se dosud dal chápat jen jako zrada politických ideálů i osobních vztahů, motivovaná Husákovou nezřízenou touhou po moci. Nyní se ukazuje, že je třeba počítat s Husákovým přesvědčením, že se mu po Srpnu podařilo zabránit nejhoršímu, vyjednat kompromis s moskevskými a zejména místními jestřáby a v následujícím nehybném dvacetiletí jej udržovat. Do jaké míry lze toto jeho přesvědčení považovat za skutečnou charakteristiku situace, bude třeba ověřovat dalším studiem, k němuž Husákův životopis ukazuje cestu, stejně jako například ke srovnávacím analýzám s jinými zeměmi.

Macháčkova kniha je podložena dlouholetým pečlivým studiem (ovšem vysázet 2 431 poznámek pod čarou v devíti kapitolách na 630 stranách s průběžným číslováním je prostě hloupé). Vytknout se dá především to, čeho si je autor sám vědom: slabší rozsah i hloubka poznání období po roce 1977. Jako jeden z mála badatelů Macháček studoval v dostupných moskevských archivech, které poskytují zásadní doplňky a korektivy informacím, jež lze získat u nás a na Slovensku. Měl k dispozici i soukromý archiv dědiců. Podstatným předpokladem úspěchu Husákovy biografie je Macháčkovo opravdové pochopení ? u nás velmi vzácné ? pro slovenský úhel pohledu na československou minulost. To mu umožnilo výjimečně dobře vystihnout jak velkou část Husákových osobních motivací, tak odlišnosti dění od českého prostředí a hodnocení Husákovy role ve slovenských dějinách (byť se výsledek nemusí shodovat s dnes dominantními názory na Slovensku). Monografie je fakticky autorovou doktorskou disertací, takže v tomto bodě lze identifikovat vliv jejího vedoucího Jana Rychlíka, nejpřednějšího znalce československé tematiky ve starší generaci českých historiků.

Jen politické posuzování nestačí

Je škoda, že Macháček patří k těm mladším českým historikům a historičkám, kteří převzali od generace svých učitelů potřebu výslovně se distancovat od ?historie založené na teoriích? a věří, že stačí prostě poctivě ?pozitivně? bádat a vyprávět příběh ukrytý v archivech. Nejen že by jeho práce dokázala více sdělit a lépe obstát, pokud by se nezříkal aspoň tak základních analytických kategorií jako je diskurs, systém, konstrukt či strategie. Skutečné metodologické slabiny jeho postupu se projeví v uzlovém momentu konstrukce biografie, jímž je hledání osobních motivací hlavního aktéra, když historik nechce vědět o metodologických sporech o biografický žánr. Jsa odkázán na naivní psychologizaci, vypomůže si autor nakonec myšlenkami populárního patologa Františka Koukolíka. Přitom podle mého mínění přehlíží sílu, již pro konstrukci identity člověka, který ve formativních letech dětství a mládí zažil skutečnou chudobu a ponížení, měla hodnotová nabídka významového horizontu komunistické strany, a to jak ve třicátých letech, tak v letech poválečných; v sedmdesátých letech, zdá se, byla pro Husáka důležitější jeho strategie uchovat výdobytky slovenské kulturní samostatnosti, dosažené federalizací.

Ani sebeupřímnější přihlášení k novopozitivismu a kvalita archivního výzkumu ovšem neuchrání Macháčkovu knihu od toho, že vstupuje do atmosféry politického boje o dějiny, kruhové obrany těch, kdo ještě třicet let po konci diktatury KSČ trvají na výhradně politickém posuzování Gustáva Husáka, takže předem vědí, kde má být pravda. Je proto třeba na závěr jasně vyzdvihnout důležitost a význam biografie, která navzdory zmíněným slabinám odstraňuje černobílý či šedivý obraz strašidla z prezidentského portrétu jako místa emocionálních projekcí a namísto něj nabízí první a místy jen předběžný, přesto věcně dobře podložený historický portrét. Je-li měřítkem kvality knihy to, že po přečtení člověk změní pod vlivem autorových argumentů své dosavadní černobílé názory, pak musím dosvědčit, že se mi to stalo.

Autorka je historička umění.

 

Leave A Reply