Selhat znovu, selhat lépe

Kdyby Jiří Drahoš vyhrál, může leccos změnit. Otázka je, zda staré problémy nenajdou novou platformu. Třeba SPD.

Přímá volba prezidenta se pro svou polarizační povahu v druhém kole vždy nevyhnutelně stává soubojem dvou názorových táborů. Právě kvůli tomu, co Miloš Zeman v očích svých voličů reprezentuje, je ale nutné pokusit se následujících čtrnáct dní nevytvářet žádné radikální třecí plochy tak, jako tomu bylo u poslední volby. Před pěti lety se totiž finále první přímé volby zvrhlo v otevřenou válku, během níž si spolu příznivci obou táborů neustále vyřizovali účty. Přehlídka trapnosti nebrala konce a otevřená bitva mezi Schwarzenbergovou privatizovanou slušností a Zemanovou záměrnou neslušností přinesla řadu vyloženě bolavých okamžiků. Berenika Kohoutová chtěla bývalému ministru zahraničí ?ukázat harém?, PEN Klub sborově zpíval, že ?kníže má k lidu blíže?, a neznámý učitel z gymplu s kytarou se v dobré tradici českého písničkářství pustil do jednoduchého rýmování ?já volím Schwarzenberga ? on není lump a berka?. Festival DIY politické písně Česko 2013 ale nebyl tím jediným, co zahlcovalo veřejný prostor. I mediálně to před pěti lety vřelo.

Zásadní ponaučení z minulých prezidentských voleb se mělo týkat dysfunkčnosti moralizování a kulturní nadřazenosti vůči Zemanovi i jeho voličům. Letošní volba ale ukázala, že jsme si z pěti let s Milošem moc nevzali.

Zatímco Miloš Zeman ve spolupráci s Bleskem vsadil ve finále na sudetoněmeckou klasiku, Schwarzenberg se dočkal otevřené podpory ze strany Hospodářských novin. Ty se snažily nahnat mu voliče rádoby rozvernou obálkou, na které každé písmeno jeho jména reprezentovalo nějakou ?knížecí? cnost ? jako třeba ?charismatický, jen občas lehce chlípný?.

Zmatenci z periferií?

Zdá se, že alespoň na jedné straně břehu letos nic moc ponižujícího nehrozí. Jiří Drahoš totiž mezi většinou lidí, jeho voliče nevyjímaje, nevzbuzuje vůbec žádné emoce. Je to svým způsobem dobře ? hlavně pro ty z nás, kteří se s jeho volbou smiřují jen z pragmatických důvodů. I tak by ale ?antizemanovská? fronta, která možná až překvapivě uspěla už v prvním kole, měla být maximálně zdrženlivá. Rámování přímé volby kulturním sporem, ve kterém proti sobě stojí ti vzdělaní a saturovaní lidé z měst, kteří vědí co chtějí, a jejich nezvedená, zmatená a neinformovaná alter ega z periferií, Zemanovi jenom nahrává body a navíc ani neodpovídá socilogické realitě letošních voleb. Přitom je to přesně tenhle typ společenského sporu, který nás vysiluje poslední roky a ze Zemana dělá v očích jeho voličů zástupce lidu. Je naivní si myslet, že voliči Zemana inklinují ke svému laskavému otrokáři z nedostatku racionality a absence informací. Tito lidé dokážou hájit své zájmy zcela uvážlivě a pragmaticky a vědí přesně, co chtějí. I kdyby to znamenalo jenom postupnou destrukci ? hlavně, že bude pro všechny. Předčasný tanec na Zemanově hrobě a přezíravý tlak na pilu může klidně způsobit, že se nerozhodní voliči nakonec k druhému kolu nevypraví.

I kdyby ale Jiří Drahoš nakonec vyhrál, nemusí to nic znamenat. Pravděpodobně by s jeho nástupem na Hrad zmizelo to záměrné a škodolibé prohlubování společenské nesnášenlivosti, v němž po Václavu Klausovi věrně pokračoval Miloš Zeman. Snad by zmizely také veřejné projevy xenofobie, misogynie, rasismu, ale i falešné třídní solidarity, kterou Zeman dokonale ovládal, i když reálně se těch nejchudších a nejvyloučenejších nikdy nezastal. Na symbolické rovině se toho na první pohled může změnit dost, ale otázka je, do jaké míry půjde o změnu, a do jaké o vytěsnění, které se časem vynoří zase jinde. Třeba ve vzrůstající podpoře Tomia Okamury. Schopnost empaticky přistupovat ke všem, pro které Drahoš bude prezident ještě míň než pro nás, bude ze strany nového prezidenta klíčová. A neobejde se bez akcentu na sociální problematiku. S jedním z největších ideologů neoliberalismu Lukášem Kovandou za zády to ale nejspíš nebude na pořadu dne.

Trenky a karty? I don‚t give a shit

Spor, jejž Zeman reprezentoval, nevytváří jen on sám a lidé, kteří za ním stojí. Má řadu reálných příčin, kvůli nimž před pěti lety vyhřezl a našel útočiště právě u politika typu Miloše Zemana ? samolibého plebejského inženýra, který se do toho umí opřít a přes všechny ty mouchy je pořád ?náš?. Trapno, které mě polévá pokaždé, když si na těch nekonečně dlouhých čtrnáct dní mezi prvním a druhým kolem naší první přímé volby prezidenta vzpomenu, mi i po pěti letech připomíná nepatřičnost jednání celé plejády jednotlivců i institucí. Nerada bych se něčeho podobného dočkala i letos.

Zásadní ponaučení, které nám první zvolení Miloše Zemana prezidentem mělo přinést, se mělo týkat dysfunkčnosti moralizování a kulturní nadřazenosti vůči Zemanovi i jeho voličům. To je koneckonců i podstata sporu o ?pražskou kavárnu?, který Zeman suverénně ovládl a prokázal v něm přesně ty kvality, pro které i dnes zůstává oblíbený. Červené karty, červené trenky, vyprazdňování slova „slušnost“ nebo „džentlmenství“, neustálé poukazování na Zemanův alkoholismus a buranství ze strany jeho odpůrců, které se do jisté míry staly leitmotivem i letošní prezidentské volby, ale ukázaly, že jsme si z pěti let s Milošem moc nevzali. Selhali jsme, a i kdyby Zeman nevyhrál, ve svém selhání budeme optikou jeho voličů do určité míry pokračovat. To ale neznamená, že se nemáme pokusit selhat aspoň o trochu lépe.

Autorka je redaktorka Alarmu.