Ultimate magazine theme for WordPress.

O stravenkách a lidech

91

Vyplácení stravenek ?pro socky? ukazuje, že poslanci vůbec neznají realitu lidí na okraji.
Od prosince minulého roku dochází u osob, které pobírají dávku v hmotné nouze déle než šest měsíců, k vyplácení příspěvku v poukázkách. Výše podílu poukázek v dávce se pohybuje od 35 do 65 procent, její stanovení je na pracovnících Úřadů práce. Subjektivní posouzení tak může řadě osob odepřít vyhlídku na důstojnější život.

Minulý týden se objevila zpráva o tzv. byznysu se stravenkami ?pro socky?, jinými slovy o byznysu s výplatou dávek hmotné nouze ve zvláštních poukázkách na zboží. Hlavním sdělením zprávy bylo, že dochází k výměně poukázek za peníze. Ve zprávě byla uvedena kritika systému u vyplácení dávky na příkladu matky samoživitelky se čtyřmi dětmi, která dostává z celkových osmi tisíc korun celé tři tisíce v poukázkách. Našli jsme zde informaci o tom, že překupníci vykupují poukázky pod cenou, například za šedesátinu jejich skutečné hodnoty. V textu se objevila i kritika plošnosti vyplácení ? opatření totiž dopadá i na ty, kteří svoji situaci mohou jen velmi těžce zvrátit návratem do práce. Kritický ohlas zazněl i od Václava Krásy, předsedy Národní rady osob se zdravotním postižením. Poukazování na nevýhodnost, ponižování a stigmatizaci či nesmyslnost principu vyplácení spojuje jeho kritiky napříč sociálními skupinami.

Motivace k práci?

Jedná se o krok, který podobně jako zavedení veřejné služby (v lepším případě za minimální mzdu, ale i v přepočtu za čtyři koruny za hodinu), opět posouvá vyhlídku na důstojnější život nezaměstnaných do nedohledna. Právě princip důstojnosti i v době dlouhodobé nezaměstnanosti v české sociální politice chybí. Podle našich volených zástupců se ?lidé musí dostat do nějakého tlaku, aby vůbec projevili zájem o práci?.

Naši volení zástupci často nemají vůbec ponětí o tom, jaké je to žít na existenčním dně.

Sociální dávky ve stravenkách se u nás neobjevily v prosinci minulého roku, ale třeba již před deseti lety v Litvínově, kde nezaměstnaní proti tomuto vyplácení sepsali petici a poslali dopis tehdejšímu veřejnému ochránci práv. Zastání našli u jeho zástupkyně Jitky Seidlové. S problematikou stravenek jsme se setkali i v roce 2015 při výzkumu v Duchcově. Tam jsme narazili na obyvatele, kteří kvůli výplatě ve stravenkách neměli na zaplacení nájmu. Tehdy se ovšem ještě jednalo o nezákonný postup. V severních Čechách již řadu let mlčky dochází k přísným protiprávním opatřením, která mají fungovat jako motivace k nástupu do práce.

Jako důležitější moment než vznik byznysu s poukázkami vidím to, že vyplácením dávky v hmotné nouzi ve stravenkách, dochází k omezování lidských potřeb, práv, svobody a obecně k dehumanizaci pohledu na nezaměstnané. Do pozice ovládajících životní možnosti nezaměstnaných jsou kromě zákonodárců postaveni i zaměstnanci Úřadu práce, na nichž stojí úvaha o výši podílu stravenek v celkovém objemu dávky. To zvyšuje nedůvěru nezaměstnaných vůči institucím i celému sociálnímu systému. Nezaměstnaní, kteří místo peněz dostávají stravenky, mají menší možnost cestovat za prací, nezbudou jim peníze na dopravu. Matky samoživitelky jen těžko můžou za poukázky pořídit svým dětem oblečení na zimu. Nezaměstnaní mají menší možnost chodit za kulturou ? ano, i chodit do kina mají nezaměstnaní právo, bohužel do něj nejspíš moc nechodí. Nezaměstnaní zkrátka nepřestávají být lidmi. Často mají stejné potřeby jako poslanci, ne jen ?základní životní potřeby?. A hospodaření s penězi by mělo být také jejich právem.

Hlady snad neumřete

Pomoc v hmotné nouzi dnes dostává zhruba dvě stě tisíc osob, což je víc než počet obyvatel ve čtvrtém největším městě ČR. Vyplácení ve stravenkách vysílá jasnou zprávu ? nakupte si jídlo a hygienické potřeby, a co vám zbude, z toho zaplaťte bydlení. Jak kvalitní nebo naplněný budete mít život dál, je celkem jedno. My, jako stát, jsme udělali dost, hlady snad neumřete.

U chudých lidí na Ústecku, ale i v Praze se často setkávám s tím, že se za svou chudobu stydí, a dokonce někdy i omlouvají. Taky moc často nemluví o tom, že by si přáli bydlet, studovat a pracovat líp. Mají pocit, že můžou být rádi, že jsou rádi. A výplata relativně malé částky (pro jednu dospělou osobu 3 410 korun) ve stravenkách, jim na optimismu nepřidá. Mimochodem, potraviny i nájmy jsou dnes drahé úplně všude, ne jen v největších městech.

Přála bych si, aby byl hlas těchto lidí slyšet víc, aby za nimi někdo chodil a ptal se jich nejen na to, kolik berou na dávkách, ale i jak by chtěli svoji situaci změnit. Možná by pak poslanci hlasující o výplatě dávek v hmotné nouzi ve stravenkách měli lepší představu o tom, jak se žije lidem, kteří si sami nevybrali označení ?socka se stravenkami?. Naši volení zástupci často nemají vůbec ponětí o tom, jaké je to žít na existenčním dně. Vidí hlavně čísla na složenkách a peníze z pracáku, ale život je jinde.

Autorka je socioložka a členka sdružení Amare Předlice.

 

Leave A Reply