Od hornických kolonií po ghetta
- Zní to jako klasická směna výměnou za inkluzi budete vystaveni sociální kontrole.
- Obyvatelstvo se rychle měnilo. Říkám pár týdnů, pár měsíců, točilo se to rychle. Od poloviny padesátých let se pak v koloniích objevují první romské rodiny ze Slovenska. Bavíme se třeba o stovkách osob. V archivech jsem našel stížnosti na to, že starousedlíkům závody stěhují do kolonií Romy, už z poloviny padesátých let. Pro příchozí ze Slovenska byly kolonie docela lukrativní bydlení domeček, malá zahrádka, navíc na kraji těch kolonií stávaly maringotky. Takže baráky na výrazně vyšší úrovni než na východním Slovensku, ale zároveň docela otevřený prostor a žádný kulturní šok.
- Přišel jste ze Slovenska a dostal jste umístěnku do dolu, do konkrétního průmyslového závodu. Každý závod měl nějakou podnikovou sociální politiku. Pokud jste byl Rom, tak jste měl nejnižší pracovní zařazení řídil jste pravděpodobně hadimršku nebo dělal povrchové práce. Dostal jste přidělený byt v kolonii, do Nové Poruby vás neposlali. Ta byla vyhrazena pro úderníky, pro lepší pracovníky. To sice nebylo řečeno veřejně, ale vědělo se to. Do Poruby šli mladí a úderníci, penzisti a Romové zůstali ve starém. Padesátníci musí vydržet, než bude volný byt. A nově příchozí zaměstnanci si můžou vybrat: buď půjdou na ubytovnu, nebo do kolonie.
- Podle mě to byla jednoznačně éra kompetenčních sporů. Obě strany se mohly zaklínat týmiž ideologickými formulacemi. Podniky říkaly plníme normu, zvyšujeme zaměstnanost, potřebujeme lidi někde ubytovat. Na tyhle argumenty nemohl komunál nic říct. Až v okamžiku, kdy došlo k nějakým výraznějším problémům, mohl komunál zasahovat. Ale jenom prostřednictvím státu a jeho represivních jako složek. Obvyklou strategií tedy bylo, že se kolonie nechala dožít a pak se strhla. Lidi byli přestěhováni do jiného bydlení, většinou do novějších kolonií. Tak se stalo, že například Jubilejní kolonie Jámy Zárubek, což bylo ve třicátých letech lukrativní bydlení, se od konce sedmdesátých let proměňuje v místo, kde se koncentrovalo romské obyvatelstvo. Do kolonie se přesunulo z nedalekých kolonií Dolu Zárubek, které byly od padesátých let postupně demolovány.
- Staré kolonie byly určeny na dožití. Probíhala základní údržba Teče vám do bytu? Fajn, velmi neradi, ale něco vám vyměníme. Z tohoto období jsou doložitelné stovky a stovky stížností na komunál. Staří lidé si třeba stěžují na to, že mají revma, že odpracovali čtyřicet let a dopadlo to takto. Od šedesátých let pak podniky prodávají kolonie městu za symbolické částky, aby se zbavily zátěže? Teď hodně zobecním, ale po roce 1970 vlastní průmyslové závody už téměř jenom moderní bytový fond. Města po koloniích velmi ráda sáhla, protože se konečně dostala k tomu, po čem toužila od dvacátých let. Dostala to ale až v dezolátním stavu a jsou tam ponecháni přednostně ti, kteří tam už bydleli. A nastal jiný problém: komunál, který byl při neexistenci samosprávy vlastně součástí státní správy, si nevěděl rady, jak se s podmínkami v koloniích vyrovnat. Úřednice do různých dokumentů píšou, že jsou bezmocné a neví, jak řešit hygienické problémy, školní docházku, sexuální chování mladistvých, prostituci a podobně. Přes masivní výstavbu byl neustálý nedostatek bytů a Romy nikdo do důstojnějších podmínek stěhovat nechtěl. Úřednice v podstatě volaly o pomoc: Tak nám řekněte, co máme dělat! V tu chvíli totiž nebylo možné naplňovat jeden z dalších cílů socialismu, a to důraz na hygienu, zdravotnictví a zdravý a plnohodnotný život socialistického člověka, které platily za nejdůležitější nástroje modernizace. V koloniích se například objevila ohniska žloutenky. Nemocný dělník, to byl přece symbol starých časů.