Ultimate magazine theme for WordPress.

Tak jsme zase tady

61

Zveřejňujeme výpověď squatterky z Šatovky, v níž soudu vysvětlovala, co ji vedlo k obsazení této pražské usedlosti.

Náš příběh se Šatovkou začal před dvěma lety v zimě, kdy jsme se dozvěděli, že tento historický dům ve vlastnictví Prahy 6, který dlouhá léta sloužil jako obecní bydlení pro běžné lidi, je od roku 2011 prázdný. Bylo přitom veřejným tajemstvím, že se nemovitost na lukrativní parcele v Šáreckém údolí měla stát předmětem spekulací některých členů předchozí politické reprezentace a že si s ní nyní radnice neví rady.

Pozor, dřevomorka!

Opuštěnou usedlost nacházející se v části Prahy, jež se v posledních letech mění v zónu vyhrazenou bohatým, kam se život nebohatých může otisknout možná tak krátkou procházkou po turistické stezce ve zdejším přírodním parku, jsme se rozhodli obsadit. Chtěli jsme zde žít a pokračovat v projektu kulturního a sociální centra, které jsme předtím vytvářeli v usedlosti Cibulka, tovární hale na Zličíně, v pronajatých prostorách nákladového nádraží Žižkov či ve vile Milada. Když jsme na Šatovku v zimě 2015 přišli poprvé, domluvili jsme se s místostarostou Prahy 6 Jaromírem Vaculíkem (TOP 09), že o využití usedlosti budeme jednat a mezitím v domě zůstaneme. Během 18 dnů, které jsme nakonec na Šatovce strávili, jsme dům a přilehlou zahradu uklidili od nánosů odpadků, z vlastních peněz zaplatili velkoobjemový kontejner, uspořádali tu veřejné promítání, instalovali výstavu, navštívili setkání Spolku přátel Šáreckého údolí, kterému jsme nabídli spolupráci, seznámili se s některými sousedy.

Ještě na Šatovce, když už jsme věděli, že je naše jednání překlasifikováno z přestupku na trestný čin, se kdosi ptal, zda nás nechtějí soudit za náš odlišný životní styl a jinakost. Nejprve mi to přišlo absurdní, ale s přibývajícím časem se k této otázce stále častěji vracím.

Jednání o osudu Šatovky však nebyla úspěšná ? skončila místostarostovým tvrzením o tom, že se dům bude rekonstruovat (mělo zde vzniknout luxusní bydlení pro seniory), a dále, že je objekt napaden dřevomorkou do té míry, že je ohrožena jeho statika. Tato argumentace se nám zdála pochybná, s ruinami máme své zkušenosti a zrovna Šatovka se zdála být jedním z nejzachovalejších objektů, s nimiž jsme se za poslední léta setkali, a tak jsme na místo pozvali dva odborníky. Ti nezávisle na sobě konstatovali, že dům je sice na několika místech dřevomorkou zasažen, avšak jde o řešitelný problém, přičemž celkově je objekt v relativně dobrém stavu a umožňuje zde bezpečně pobývat. Nechtěli jsme však situaci vyhrotit, nakonec jsme proto ? vzhledem ke slibům plánované rekonstrukce i místostarostově nabídce jednat o jiném objektu na Praze 6 ? dobrovolně odešli.

Jediné jednání, které se uskutečnilo po našem odchodu ze Šatovky na radnici, trvalo šest a půl minuty. Dozvěděli jsme se, že si můžeme požádat o jeden či více z mnoha volných sociálních bytů. Kritéria pro jejich přidělení jsou prý nastavena tak, že je málokdo splní. Nabízela by se otázka, jak je možné, že sociální byty zůstávají prázdné v době, kdy mnoho rodin s dětmi žije v nevyhovujících a předražených ubytovnách, ale naším prvotním záměrem nebylo upozorňovat na nešvary radnice. Hledali jsme svobodný umělecký prostor, a nestáli jsme o sociální byt! Po této zkušenosti už jsme o další jednání neusilovali a náš příběh s usedlostí Šatovka by v tomto místě mohl klidně skončit.

Naděje ve spolku

Loni na jaře jsme se ovšem dozvěděli, že radní Prahy 6 za stranu Zelených Jan Sládek iniciuje zatím neoficiální setkání nad možností Šatovku znovu oživit. Na schůzce, která se brzy nato uskutečnila v restauraci naproti radnici, byli kromě Sládka také starosta Ondřej Kolář (TOP 09), jeho asistentka, já a několik dalších lidí, kteří mohou o uskutečnění schůzky svědčit. Představili jsme starostovi projekt, který byl rozšířenou variací toho, co jsme na radnici předkládali, když jsme v Šatovce byli poprvé. Projekt i naše prezentace se mu líbily, vyjádřil naději, že se domluvíme, a navrhl nám, ať si založíme registrovaný Spolek Šatovka, který by byl pro Prahu 6 oficiálním partnerem k dalším jednáním. Pamatovala jsem si okolnosti, za nichž jsme v lednu 2016 odcházeli, a proto jsem se explicitně zeptala na statiku a dřevomorku, jimiž se tehdy oháněl místostarosta Vaculík. Z odpovědi starosty Koláře vyplynulo, že se tehdy jednalo o zástupný argument. Starosta mi přímo řekl, že dům je v pořádku a že se jednalo o způsob, jak se nás elegantně zbavit. S ohledem na toto tvrzení těžko rozumět tomu, proč nyní starosta zdůvodňuje nutnost násilného vyklizení Šatovky a její další nevyužívání špatnou statikou, napadením dřevomorkou a obavami o naši bezpečnost. Kromě jeho asistentky a Jana Sládka slyšeli tento výrok také další lidé, kteří jsou ochotni toto dosvědčit. Starosta pak ještě dodal, že i kdyby radnice Prahy 6 nějaký záměr na budoucí využití Šatovky okamžitě schválila a ihned začala podnikat potřebné procedurální kroky, nezačne se s prací na domě dříve než za dva roky, a přišlo mu jako škoda, aby dům zůstal do té doby prázdný.

Vše se tedy zdálo být na dobré cestě. Byl založen a registrován Spolek Šatovka a dopracován projekt, který byl městu zaslán. Já sama jsem pak odjela na několik měsíců studijně a pracovně do zahraničí, a o tom, co následovalo, jsem tak ztratila přehled. Když jsem se v prosinci minulého roku vrátila, zjistila jsem, že jednání uvázla na mrtvém bodě, starosta ruší potvrzené schůzky, nekomunikuje. Sama jsem se zúčastnila ještě jednoho jednání, respektive přišla jsem na schůzku v termínu, který nám navrhl starosta. Čekali jsme tehdy na starostu tři, dva členové Spolku Šatovka a já, ale nedočkali jsme se ? starostova asistentka ji telefonicky zrušila dvě minuty před jejím začátkem s tím, že starosta chce nejprve nechat prověřit stav budovy techniky, a tedy není o čem jednat.

Poslední aktivitou ze strany Prahy 6 směrem ke Spolku Šatovka, kterou jsem zaznamenala, byl mail stavebního odboru, který měl prověřit technický stav budovy. Stojí v něm, že ve středové části budovy je nevhodná elektroinstalace a není zde zajištěno vytápění, objekt se tudíž nedoporučuje pronajmout. Podotýkám, že ani v předchozích místech, kde jsme kulturní a sociální centrum provozovali, nebyla zprvu elektřina, svítili jsme pomocí LED žárovek napojených na autobaterie nebo na generátor a vytápění jsme zajišťovali pomocí kamen na pevná paliva (po revizi komínů). Na naši odpověď, že uvedená fakta nejsou pro náš záměr překážkou, už ale nikdo nereagoval.

Obdivovala jsem trpělivost některých lidí ze Spolku Šatovka, kteří byli navzdory přezíravému jednání ze strany vedení města i nadále ochotni chodit na rušené schůzky, psát maily, na něž nikdo neodpovídal, a hlavně se zdarma starat o veřejný majetek. Sama jsem byla z chování radnice frustrovaná a ztratila víru, že by komunikace se zástupci Prahy 6 mohla někam vést. Zdálo se mi ale absurdní, že dům v relativně dobrém stavu, navíc ve veřejném vlastnictví, zeje prázdnotou, když by zde mohl být živý prostor.

Vlastnictví zavazuje

Na prázdné domy se mi těžko dívá z více důvodů. Jeden z nich je hodně osobní. Léta se potkávám s lidmi bez domova ? ať už při práci, nebo v místech, kde žiji. Lidé bez domova, pro které jsou prahy institucionalizovaných sociálních zařízení příliš vysoké, přicházejí na místa, kde žijeme my, squatteři, buď prostřednictvím našich neformálních kontaktů s různými neziskovými organizacemi, nebo přímo z ulice. V závislosti na okolnostech pak zůstávají od několika dnů až po několik měsíců. Mám proto, myslím, docela dobrou představu o tom, s jakými překážkami a situacemi se potýkají, stejně jako mám zkušenost, jak moc může změnit, když se má člověk kam vrátit, když má trochu jistoty. Vím také, že jen v Praze je v současné době lidí bez domova téměř deset tisíc, přičemž další milion lidí v této zemi i díky zvyšujícím se cenám nájmů balancuje na hranici chudoby. I proto mi přijde zvrácené, když domy zůstávají po léta prázdné, ať už kvůli neschopnosti, nebo vlivem spekulací. Zároveň Praze chybí ateliéry pro umělce, šicí dílny, prostory pro redakce nezávislých časopisů, zkušebny kapel, které nevydělávají miliony… Usedlost Šatovka v Šáreckém údolí, které se v posledních letech stává zónou pro privilegované, by se k tomuto účelu skvěle hodila. Z mnoha stran v poslední době slyšíme, a mnozí z nás to i na vlastní kůži pociťují, že se společnost postupně znovu ?normalizuje?, někteří mluví o fašizaci, atmosféra je plná strachu ? z uprchlíků, z Romů, z chudých, z intelektuálů, z ?pražské kavárny?, z české vesnice? Sama tomu rozumím jako strachu z jinakosti, který je přirozenou lidskou tendencí. Právě v takové době je ale zásadní podpořit vznik prostoru, který by šel mimo tento trend a s jinakostí naopak přímo počítal.

Když jsem se dozvěděla, že podobné pocity sdílejí i další lidé a chystají se Šatovku obsadit, rozhodla jsem se k nim připojit. Doufali jsme, že se nám buď podaří s radnicí Prahy 6 domluvit, aby nám dům, pro který nemá léta využití, násilím nebrala, nebo že tímto způsobem aspoň postrčíme jednání radnice se Spolkem Šatovka či s kýmkoliv jiným, kdo by měl pro budovu smysluplné využití. Zkrátka, že se něco změní nebo že na situaci kolem domu aspoň upozorníme. Koneckonců i v Listině základních práv a svobod, která stojí na vrcholu zdejšího práva, před nímž se nyní jako obvinění ocitáme, je psáno, že vlastnictví zavazuje. Zdá se mi, že spravuje-li někdo dům tím způsobem, že mu zazdí okna a léta ho nechává bez povšimnutí, těžko lze mluvit o plnění tohoto závazku.

Starostova tvrzení

Když jsem do domu na začátku února poprvé po dvou letech znovu vstoupila, překvapilo mě, že se tu nic nezměnilo ? všechno zůstalo na úplně stejném místě. Jediné, co bylo na Šatovce jiné, byla okna v prvním patře. Radnice je začala zazdívat těsně před tím, než jsme z domu odešli poprvé a práci nechala dokončit tak, že kromě několika míst, kde je mříž, je celé první patro neprodyšně uzavřeno. Zvláštní péče o dům, který má být zasažený dřevomorkou… Možná tu došlo k zásahům, jež nejsou vidět, avšak během těch pár hodin, které jsme v usedlosti tentokrát strávili, než na nás starosta zavolal policii, mi přišlo, že jsme za 18 dní zvládli udělat víc práce, než profesionální správcovská firma za dva roky.

Zástupce města jsme o naší přítomnosti informovali krátce potom, co jsme do domu znovu vstoupili. ?Tak jsme zase tady? byl i název prohlášení, jímž jsme celou akci uvedli a které jsme předtím dodali na radnici. Chtěli jsme tak předejít případnému konfliktu. Starosta zanedlouho dorazil v doprovodu městské policie. Pozvali jsme ho dál, stejně jako krizovou manažerku a velitele Městské policie, kteří se na místo dostavili krátce poté. Zde se chci ohradit proti tvrzení uvedenému v protokolu, že jsme se v domě zabarikádovali ? kromě uvedených zástupců města, začali přicházet také návštěvníci první akce, která se měla uskutečnit večer (mj. se měl promítat francouzský film Themroc, který zobrazuje, jak snadná je normalizace v odcizené společnosti, ale také česká pohádka Ať žijí duchové, která bývá někdy považována za první český squatterský film). Nestáli jsme jen o uniformované příslušníky policie, kteří se k nám v minulosti chovali násilně.

Jednání se ale hned zpočátku ocitla na mrtvém bodě, neboť starostovou podmínkou bylo, abychom dům nejpozději do rána opustili, a naší podmínkou po zkušenostech s jednáními s Prahou 6 naopak, že v domě zůstaneme. Nevěřili jsme, že ve chvíli, kdy bychom znovu bez protestu odešli, by náš hlas později kdokoliv poslouchal. Navíc starostova tvrzení, se kterými během večera přicházel, si odporovala ? nabízel, že když dům opustíme, navrhne na příštím zastupitelstvu, abychom ho mohli využívat, že to vnímá jako určitý dluh města vůči nám, pak zase mluvil o možnosti využití jakési fary. Zmiňoval také špatný technický stav budovy, což na předchozí schůzce sám označil za výmysl. Proto jsem nechtěla odejít, ani když zazněla policejní výzva. Nevěřila jsem, že bude možné s čímkoliv pohnout, když už v domě nebudeme. Zároveň jsme opakovaně deklarovali, že vlastníka nechceme nikterak omezovat na jeho právech, že když město pro dům najde jakékoliv využití, odejdeme.

Zákony nemusí být legitimní

Vím, že jsem jednala protiprávně, své jednání však považuji za legitimní a nemyslím, že bych za něj měla být trestána. Porušila jsem zákon, ale není to tak dlouho, kdy zákony v USA např. zakazovaly, aby černí seděli v dopravních prostředcích na stejných místech jako bílí. Ke změně statusu quo i společenského klimatu přispělo i to, že někteří lidé tyto zákony záměrně porušovali. Zároveň mě překvapuje závažnost, s jakou je náš čin hodnocen. Za několik posledních let došlo jen v Praze k několika pokusům o obsazení prázdných domů ? byly to: vila Milada (původně bez vlastníka, protože byla před rokem 1989 omylem vymazána z katastru nemovitostí), lázně Albertov (vlastněné italskou společností), usedlost Cibulka (vlastněná společností Oldřicha Vaníčka), historický dům na Pohořelci (tehdy ve vlastnictví CPI miliardáře Vítka), dům ve Washingtonově ulici u hlavního nádraží (tehdy ve vlastnictví ministerstva spravedlnosti), dům v Jeseniově ulici známý jako squat Klinika, dům v Hálkově ulici (vlastněný italskou firmou), dům v Hybernské (ve vlastnictví ÚZSVM, po obsazení a vyklizení předán studentům, kteří zde vytvářejí komunitní centrum). Některé z těchto pokusů byly úspěšné, jiné trvaly jen pár hodin. Za povšimnutí stojí, že většina zmíněných objektů zůstala po policejním vyklizení dále prázdná. Obsazení výše uvedených nemovitostí, a tím i spáchání stejného skutku, za který jsme nyní souzeni my, se během posledních let dopustilo minimálně několik desítek, ale spíše stovek lidí, a pokud je mi známo, skutek žádného z nich nebyl posouzen jako trestný čin. Ve všech případech se jednalo maximálně o přestupky, někdy nebyli účastníci stíháni či trestáni vůbec. Těžko chápat, v čem bylo naše jednání závažnější či nebezpečnější než jednání našich předchůdců.

Ještě na Šatovce, když už jsme věděli, že je naše jednání překlasifikováno z přestupku na trestný čin, se kdosi ptal, zda nás nechtějí soudit za náš odlišný životní styl a jinakost. Nejprve mi to přišlo absurdní, ale s přibývajícím časem se k této otázce stále častěji vracím. Tedy ano, většina z nás žije v obytných autech, někdy kočovným způsobem života, většina z nás není zaměstnána v hlavním pracovním poměru, jsou mezi námi cizinci a někteří ani nemají trvalé bydliště (sic!). Většinou si také nebereme nesplatitelné hypotéky a netrávíme stovky hodin měsíčně v odcizujícím zaměstnání. Také nepotřebujeme k životu tolik peněz, naše spotřeba je minimální? Možná to někomu nemusí být sympatické, ale zákony to (zatím) nezakazují.

Blížím se ke konci, ale ráda bych aspoň krátce zmínila, že v některých jiných evropských zemích by náš spor s vlastníkem před policejním zásahem rozhodoval soud, a pak by ? jako např. ve Španělsku, kde jsou squatů tisíce ? náklady za zásah platil vlastník. Koneckonců je to on, kdo se nestará o svůj majetek a v důsledku tím poškozuje společnost, policie mu proto zdarma nedělá ochranku majetku.

Jeden z nás, který před soudem stanul ve čtvrtek 15. února, dostal na výběr mezi uznáním viny spojené s přijetím trestu podmíněného odnětí svobody a čekáním na hlavní líčení ve vazbě. Právě hlavní líčení by snad přitom mohlo pomoci odpovědět na některé z otázek, které jsou dle mého názoru pro posouzení situace klíčové. Úplným závěrem proto žádám soud, aby nás při rozhodování o naší vazbě nenutil volit mezi svědomím a svobodou. Jako růže mají trny, svoboda má squaty!

Autorka je psycholožka a sociální pracovnice.

 

Leave A Reply