Vyházet shnilá jablíčka? Kritické poznámky k #MeToo

Problémem kampaně #MeToo není přílišná radikálnost, ale hrozba, že se stane pouhou morální policií nebo kýčem. Kampaň #MeToo se na obálku časopisu Time dostala oprávněně. Zviditelnila sexuální násilí a obtěžování a pod heslem ?Breaking the silence? vypustila do světa záplavu příběhů, které se odehrály za zavřenými dveřmi ložnic, na pracovištích nebo v ulicích a ve kterých nemůže být o konsensu ani řeč. Pro tisíce lidí se stala možností, jak formulovat své traumatické zkušenosti.

Přesto je na kampani co kritizovat. A nikoli proto, že by nafukovala marginální problém, jak sugeruje česká debata. Kampaň není příliš radikální. Svým způsobem je naopak radikální příliš málo.

Limity liberálního feminismu

Na tradiční levicové argumenty proti liberálnímu feminismu navázaly ve svém článku o #MeToo Hannah Schultes a Bahar Sheikh v německém magazínu Analyse und Kritik. Kampaň podle nich nedává prostor všem, ačkoli se tak tváří, a navíc ignoruje, že ne všechny ženy jsou v takové situaci, aby si mohly dovolit rozvířit o své situaci diskusi na sociálních sítích. Spousta žen nemůže osočit svého nadřízeného v práci nebo manžela kvůli existenční závislosti. Situace žen na útěku, které jsou brutálně znásilňovány, je tak zoufalá, že doporučovat jim ?prolomit ticho? skrze sociální sítě by bylo čirým cynismem.

Kampaň #MeToo znovu otevírá palčivé otázky, které pronásledují novou levici poté, co vyhlásila, že osobní je politické. Leknout se jejích rozporů a vypustit sexuální násilí z programového rejstříku levicové politiky by bylo jednoznačně selháním.

Připomínky jsou to důležité, ale podívejme se na slabá místa kampaně ještě z jiné strany. Po dlouhé přehlídce obvinění ze sexuálního obtěžování mezi hollywoodskými herci byl spuštěn web rotten apples. Do jednoduchého vyhledávače si můžete zadat svůj oblíbený film nebo seriál a ukáže se verdikt, zda jde o čerstvé nebo shnilé jablko. To podle toho, zda se na vzniku filmu podílel někdo obviněný ze sexuálního násilí.

Jako by v rámci liberálně pojatého feminismu opravu převládal obraz světa jako slunečného ovocného sadu, ve kterém se ovšem naneštěstí urodily i zkažené plody, kterých je potřeba se zbavit. Problém sexuálního násilí je často individualizován a odtržen od mocenských nerovností, které prostupují celou společnost. Nejde přitom jen o nerovné platové podmínky mezi muži a ženami. Problémem je samotný způsob organizace ekonomiky, který dělí lidi na ty, kteří rozhodují, a na ty, kteří musí plnit představy druhých, aby měli na živobytí.

Zacílení na konkrétnost a osobní případy, která je jistě silnou stránkou kampaně, je v tomto ohledu i její slabinou. V záplavě skandálů konkrétních osobností by totiž mohlo zaniknout, že třeba sexuální obtěžování hereček ze strany producentů je mimo jiné také obzvlášť odpudivým projevem starého známého vykořisťování lidí závislých na své námezdní práci ? a to přes veškerý luxus, kterým je tato práce obklopena.

Kampaň dobře ukazuje nedostatek, který netrápí pouze feminismus, ale novou levici obecně. Jako by neschopnost formulovat svou politiku radikálně vzhledem k celku společensko-ekonomického systému byla nahrazena radikalitou v projevech morálního pohoršení nad překročením morálně-politických standardů. Rozhodně nechceme relativizovat trauma obětí ani provinění pachatelů. Někdy je ovšem na místě se ptát, jestli by se levice neměla místo snahy jasně oddělit zrna od plev (nebo shnilá jablka od čerstvých) raději pustit do průzkumu zbytku sadu a nepodívat se třeba, jak je na tom půda a čistota vody.

Jak vymazat násilí?

Podle Gaby Khazalové se máme v Česku podivovat nad tím, že zde žádný lynč na násilníky neprobíhá, a abychom mlčení prolomili, máme postupovat následovně: ?Oběť musíme vyslechnout, a priori jí důvěřovat a čin důrazně odsoudit bez odvádění pozornosti jinam. Jedině tak lze vytvořit vstřícné prostředí pro další oběti, mají-li veřejně promluvit. A ony promluví, neboť tu jsou. Pokud se někdo dopustil nějaké formy sexuálního násilí, neudělal to jen jednou.?

Takový myšlenkový postup je vzhledem k tendenci českého prostředí celou problematiku relativizovat pochopitelný, de facto ale stojí na principu tzv. definiční moci uplatňované v některých autonomních kolektivech a sociálních hnutích. Ta říká, že oběť nějakého (sexistického, rasistického) činu má sama definovat, jaký čin se udál, a nikdo jiný nemá tuto definici zpochybňovat. Oběť tak nemusí podstupovat retraumatizaci tím, že bude čin vysvětlovat, popisovat a někoho dalšího (policistu, soudce, kolektiv lidí) přesvědčovat, že se násilník provinil. V rámci aktivistických kolektivů to pak znamená, že oběť má právo viníka označit, a ten je pak automaticky vyloučen ze společného prostředí.

Kolektivy autonomní levicové scény, které se ze zřejmých důvodů neobracejí z vlastní iniciativy na policii a soudy při řešení svých sporů, si samy vytvářejí nástroje a postupy pro zjednávání spravedlnosti, a mohou tak být cenným zdrojem zkušeností. Zkušenost s definiční mocí, kterou mají především některé kolektivy v zahraničí, podle nás ale ukazuje, že je jako konkrétní strategie kontraproduktivní. Nicméně brát vážně cíle, které si definiční moc klade, je důležité. Vůči oběti je třeba zachovat maximální možnou citlivost, brát v úvahu, že samotné rozhodnutí promluvit si zaslouží respekt, a snažit se oběti zajistit bezpečné prostředí (tzv. safe space).

Jenže skutečnost není krystalicky čistá a definiční moci lze velmi snadno zneužít. Kolektiv, který si natolik váží názoru všech zúčastněných, že dokáže trávit čas hledáním konsensu nad tím, kdo koupí kávu nebo jakou barvou bude vymalován záchod, navíc podle našeho názoru nemůže najednou dát veškerou moc do rukou jednoho člověka. Ve výsledku se díky definiční moci může stát ze sociálního hnutí jakási verze divokého západu, kde prostě záleží na tom, kdo vystřelí jako první.

Snaha absolutně se vyhnout násilí a bolesti, i té, kterou by oběť mohla zakusit při společném projednávání případu, může mít paradoxní následky. Na jedné straně může přehnaný důraz na bolest a trauma uzavřít oběť v její pasivní roli. Přitom je možné zdůraznit také hledání možností, jak se aktivně (a někdy třeba v mezích sebeobrany i násilně) bránit. Na druhé straně je snaha o eliminaci jakýchkoli traumat ze společenského života nerealistická a může mít opačné následky. Nemáme pocit, že by si současná podoba kampaně #MeToo zasloužila být nazývána honem na čarodějnice, ale pokud opravdu převládne představa, že lze lepšího světa dosáhnout pouze potrestáním všech individuálních přečinů, může se z tohoto zuřivého odsekávaní shnilých jablíček mačetou stát nebezpečná činnost.

Hledání politických řešení

Pro mnohé už možná kampaň splnila svůj účel: dlouho uzavřené případy se zase otevřely a oběti podpořené okolím, které začalo naslouchat, mohly se svými zkušenostmi vyjít ven, přestat se za ně obviňovat a ve světle ostatních příběhů i radikálně přerámovat svůj vlastní příběh a svou roli v něm. Samotné sdílení zkušeností ještě ale není dostatečnou politickou akcí.

Politika vyžaduje vizi alternativního uspořádání společnosti, ale také tvorbu institucí a postupů, které by se dokázaly se sexuálním násilím co možná nejspravedlivěji vypořádat. Jedním z mnoha problémů, kterými je potřeba se zabývat, je otázka, jak rozlišovat, a přitom se vyhnout relativizaci. Je sice důležité ukazovat strukturální souvislosti mezi pohvizdováním na ulici a sexuálním obtěžováním, zároveň je ale třeba se ptát, jak daleko lze rozšiřovat pojem sexuálního násilí. Znásilnění není to samé jako setkání s exhibicionistou.

Kampaň #MeToo znovu otevírá palčivé otázky, které pronásledují tzv. novou levici poté, co vyhlásila, že osobní je politické. Leknout se rozporů, které tato proklamace přináší, a vypustit sexuální násilí z programového rejstříku levicové politiky by bylo jednoznačně selháním. Pokud to udělat nechceme, musíme připustit hledání politických řešení těchto problémů, která budou zahrnovat snahu o komplexní proměnu světa, ale také realistické doznání, že ze společenských vztahů nelze vymazat všechny stopy násilí a konfliktů. Je však třeba je co možná nejspravedlivěji regulovat. Pouhé vyhazování shnilých jablíček totiž může proměnit emancipační politiku v nevábný mix morálního kýče a morální policie.

Autoři jsou feministé.