Ultimate magazine theme for WordPress.

Bída antibabišismu

115

V mediálním boji proti Babišovi se zrodilo nové zlaté období české demokracie. Trvalo od vzniku České republiky do nástupu Babiše ? aniž by o tom někdo věděl.

Nástup ?babišismu? začíná být jako publicistické téma únavný a nudný. Pokud se opravdu jedná o začátek nové fáze režimu, jak naznačuje třeba Jindřich Šídlo, je to zatím dost zdlouhavý a plíživý proces bez teatrálních maršů a dalších serepetiček. Na to, abychom mohli mluvit o standardní výměně politických elit v zemi, se ale Andrej Babiš tváří příliš ?antisystémově?. Za revolucionáře, který smete zkorumpovanou politickou elitu, se nakonec prohlásil sám, a za nebezpečí pro polistopadový vývoj ho zase označili sami zástupci oněch ?prohnilých starých stran?, ?matrixu?, včetně ?symbolu korupce? Kalouska. Hrát to na velkou změnu, či dokonce na změnu režimu, v tomto případě vyhovuje oběma stranám.

Nové pořádky?

Do čela boje za záchranu české demokracie se postavil tzv. Demokratický blok čtyř pravicových stran ? ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN ?, které na půdě Poslanecké sněmovny chtějí bojovat proti ?nástupu Zemana a Babiše? a do toho sem tam trousit hlášky o přemíře solidarity v české společnosti. Na Babiše jdou demokraté zprava. Pro nejzapálenější antibabišovský server Forum24 je zvýšení důchodů o 900 korun ?vrcholným populismem, za který by se nemuseli stydět ani komunisté?.

Je sice skvělé, že se řada liberálních novinářů a politiků začala věnovat problémům, které se týkají dolního milionu českých občanů, jenže vyhloubený příkop už je příliš velký na to, aby tito lidé dokázali jejich snahu vnímat jako upřímnou.

Současný boj Demokratického bloku a přidružených novinářů proti Babišovi sugeruje, že právní stát a demokratické hodnoty jsou v bezprecedentním ohrožení právě teď. Ocitáme se tak v paradoxní situaci. Od devadesátých let nám tentýž tábor tvrdil, že je potřeba přivřít oči před dočasnými nedostatky systému, který je teprve v plenkách, a pár let vydržet, abychom konečně dospěli k dokonalosti právního a vyspělého demokratického státu, jehož vzorem byly západoevropské země. Tohoto stavu česká společnost sice nikdy nedosáhla, ale přesto dnes slýcháme, že už jej dávno máme (za sebou) a Babiš ho nyní ohrožuje. Vyspělou demokracií se tak Česká republika stala až jaksi retroaktivně. V době, kdy tímto obdobím procházela, o její skvělé kondici věděl málokdo. I když neofašista Okamura ve vedení sněmovny je zajisté novinka, nemá cenu se tvářit, že by rasismus čelních českých politiků byl něčím, co bychom dřív neznali. Lidovec Jiří Čunek, který se s Okamurou může co do rasistických výroků směle měřit, seděl v jedné vládě s Karlem Schwarzenbergem.

Jakýkoli Babišův krok jsou liberální novináři a komentátoři jako Petr Honzejk, Jindřich Šídlo nebo Pavel Šafr připraveni interpretovat coby další krok od starého demokratického režimu k novému, napůl diktátorskému. Proč už se dnes nedá říct, že jde pouze o úlety nevyspělé demokratické kultury? Dřív to šlo. Zpětné vysvětlování toho, že se s ústavou sice dělaly kotrmelce už dřív, tedy v dobách zlaté české demokratické éry, ale teprve tentokrát je to vážné, dostává někdy skutečně rafinovanou podobu, jako se to stalo Petru Honzejkovi:

?Když Babiš hájí razantní kroky své vlády bez důvěry, říká, že nechápe, proč by do toho nemohl šlapat naplno, když v roce 2006 první vláda Mirka Topolánka v demisi také dělala kdeco. Takže zaprvé: už tehdy bylo vládnutí bez důvěry pochybné. (…) Zadruhé: Topolánkova vláda měla důvěru 96 poslanců, pro Babišovu hlasovalo pouze 78 poslanců. I kdybychom chtěli legitimitu kvantifikovat, vychází z toho Babiš mnohem hůř než Topolánek. Zatřetí: Topolánek vládl bez důvěry čtyři měsíce, Babiš se tváří, že to může táhnout klidně do prázdnin, což je o třetinu delší doba. Celkově nesrovnatelné.?

Antikomunismus? Jak dlouho ještě?

Ještě před citovaným komentářem Petra Honzejka na podobné úvahy liberálních komentátorů reagoval jiný liberální komentátor Jan Macháček, který ale stihl včas přeběhnout do Babišovy stáje. Jakožto dobře placený babišovec teď Šídlovi s Honzejkem vysvětluje, že svinstva se děla už dřív, takže nemá cenu vyšilovat a vyhlašovat konec ?První České republiky?. Macháček připomíná dřívější vlády bez důvěry sněmovny, které činily zásadní rozhodnutí, i další řady lapsů české demokracie. Je ale ještě něco podstatného, co se příliš nemění, ale co už díky svým novým zájmům Macháček nedodává ? to, jak si oligarcha Andrej Babiš umí ve sněmovně pohlídat svoje zájmy. V případě biopaliv si v roce 2010 zajistil přehlasování Klausova prezidentského veta a totéž bez problémů zopakoval v roce 2015 se svými poslanci přímo ve sněmovně.

Nechceme relativizovat hrozby, které Babišovo aktuální konání pro českou společnost představuje, ale spíše nastínit bídnou výchozí situaci, v níž se tzv. Demokratický blok nachází. Jediné, co mu teď zbývá, je obhajovat současný (respektive nedávný) stav, o nějž ale pravděpodobně moc nestojí ani velká část sympatizantů ?demokratických sil? samotných.

Zatímco Babiš navrhuje tu méně, tu více radikální změny, demokraté chtějí jenom udržet Potěmkinovu vesnici české demokracie a u toho musí dokola opakovat, že je o co stát. I proto se při argumentaci hodí starý dobrý antikomunismus, protože nic jiného tento režim stejně nikdy neměl. Babiš jako bývalý člen KSČ a agent tajné policie se takto stává obnovitelem normalizace, poslem starého režimu, který měl být už dávno pohřben. Jenže komunistický režim skutečně pohřben byl. To, co dnes Babiš reprezentuje, s ním nemá moc společného. Přesto se zdá, že právě nedostatečné odmítání komunistické minulosti vede liberály k úvahám o konci současné fáze demokracie.

Váhající liberál, nebo maskovaný fašoun?

Nástup Babiše se často klade do kontextu úpadku demokracií ve středovýchodní Evropě. Samo o sobě je to oprávněné. Na rozdíl od Polska a Maďarska se ale v České republice neodehrává zásadní ideologický obrat. Orbánovo PR dnes už běžně pracuje s antisemitismem a otevřeně nenávistnými výpady proti cizincům a neziskovkám. Varšavou chodí desítky tisíc nacionalistů, včetně nefalšovaných neonacistů, a s požehnáním vládnoucí strany Právo a spravedlnost a katolické církve požadují silné Polsko a tradiční rodinu. Oproti tomu je babišismus pouhý čajíček. Důkazem nástupu nového režimu mají být personální změny na ministerstvech, kde Babiš zběsile vyhazuje úředníky a nahrazuje je novými, loajálními lidmi. Babiš si chce fungování státní správy i policie pohlídat a neváhá přitom útočit na média, včetně České televize, která upozorňují na jeho ne vždy průzračně čistou podnikatelskou kariéru. Že si to ve sněmovně a ve vládě pohlídá způsobem, který neublíží Agrofertu, je celkem jasné. O ideologickém obratu ale nemůže být řeč. Babiš nezpochybňuje NATO, EU ani základní cíl kapitalistických společností: neomezený růst měřený HDP.

Teprve hlasovací koalice ANO s neofašistickou SPD a proputinovskou KSČM udělala z Babiše pomyslného lídra českého extremismu. I kvůli této spolupráci je teď šéfem sněmovní komise pro dohled nad GIBS Zdeněk Ondráček a ve vedení sněmovny sedí Tomio Okamura. Jenže pokud by Babiš usiloval čistě o moc a nestál zároveň o uznání liberálnější (a privilegovanější) části české veřejnosti, už dávno mohl sestavit vládu podporovanou SPD a KSČM. Ale neudělal to. Babiš stále kolísá mezi liberálním a neliberálním a evidentně odmítá být českým Orbánem nebo Kaczyńským. Šéf ANO ostatně klade velký důraz na prestiž u západních partnerů v Evropské unii (byť se mu to kvůli jeho kauzám dvakrát nedaří) a nálepka v západní Evropě nepopulárních autokratů mu nevyhovuje.

Sociálně proti korupci

Sympatie českých voličů k Babišovi vycházejí ze dvou hlavních zdrojů. Důležitějším z nich je nejspíš jeho domnělá a často zmiňovaná antisystémovost, což není nic jiného než nepříliš systematická, ale důrazná a hlasitá kritika porevolučních pořádků. Babiš kritizuje českou justici, fungování policie, korupční mafie napojené na kdysi největší parlamentní strany (ČSSD, ODS, TOP 09) nebo provázanost českých kmotrů s politickými a společenskými elitami. Sleduje tím samozřejmě své politické, mocenské a ekonomické cíle, ale zároveň těmto zaběhnutým pořádkům říká jasné ne.

V takové situaci jsou výzvy k záchraně rozpadající se české demokracie absolutně mimo realitu. Drtivá většina českých voličů není se současným stavem země spokojena. Babišovou (i Okamurovou) silou je, že se stal vášnivým politickým zástupcem této nespokojenosti. Dodává lidem pocit, že jejich problémy hájí v každodenním politickém boji. V situaci, kdy se ve veřejném prostoru řadu let všechny výtky směrem k establishmentu zpochybňovaly jako vyšinuté žvásty lunatiků, se není možné divit, že s nástupem antiestablishmentových politických sil už veřejné kárání kritiků jako nevzdělaných blbců nefunguje.

Druhým zdrojem Babišova úspěchu je sociální politika. Zvyšování minimální mzdy a důchodů, boj ministra Pelikána s exekučním byznysem, snaha řešit bytovou krizi, to vše jsou témata, která Babišovi dodávají další a další voliče. Když ale jeho sociální agendu srovnáme třeba s politikou polského Práva a spravedlnosti, působí jeho změny jen jako kosmetické úpravy. Navýšení důchodů o devět stovek je oproti polskému měsíčnímu příspěvku na všechny druhé a další děti v rodině ve výši 500 zlotých (asi 3 100 korun) po dobu osmnácti let jen gestem. Právě to by v nás ale mohlo vzbuzovat naděje.

Přestože kombinace zmíněných dvou faktorů pohání ANO kupředu, minimálně v sociální oblasti dosud existuje velký prostor pro politickou opozici. Témata i jejich řešení jsou nasnadě, hledá se jen politická síla, která by je osedlala. Taková síla se zároveň musí distancovat od antibabišovské rétoriky a strategie Demokratického bloku. Loď porevolučního českého liberalismu se potápí a nedává absolutně žádný smysl na ni naskakovat. Zatím jediní, kdo tuto dynamiku české politiky pochopili, jsou Piráti. Společně s SPD Tomia Okamury teď představují pro Babiše nejvážnější politickou konkurenci.

Piráti: populističtí demokrati

Aktuální počínání Pirátů ve věcech církevních restitucí, sociálního bydlení i obecného referenda dokládá, že české situaci dobře rozumí. Zastavit by je mohl snad jen sílící mediální tlak, kvůli němuž by strana mohla na svůj současný kurs rezignovat. Podobný vývoj už jsme viděli minulý rok u sociálních demokratů. Jakmile strana nastoupila se svým plánem zavést progresivní zdanění, šly její preference po dlouhé době výrazněji nahoru. Následovala ovšem brutální mediální masáž a sociální demokraté se začali tvářit, jako by snad ani žádné progresivní zdanění nikdy nenavrhovali. Rozpor mezi mediálním tlakem a sympatiemi voličů je něco, s čím musí strany usilující o změnu počítat. Jedna strana společenského sporu je totiž mediálně silně nadreprezentovaná, takže mediální realita neodpovídá skutečným poměrům uvnitř české společnosti. I z toho pramení dnešní pohrdání novináři a médii stejně jako pravidelný povinný komentátorský údiv při úspěších neliberálních kandidátů a stran.

Exemplárním případem mediální hysterie je pak vyjádření šéfredaktora webu Forum 24 Pavla Šafra, že ?Bartoše s Babišem spojuje stejná, v podstatě extremistická mentalita, která odporuje politické kultuře liberální demokracie.? Liberální útoky na Piráty dnes nabírají takřka iracionální dimenze. Podle mnohých můžou pirátští poslanci i za zvolení Zdeňka Ondráčka do komise pro dohled nad činností GIBS, i když byl Ondráček prohlasován také kvůli neúčasti poslanců TOP 09, STAN a ODS a Mikuláš Ferjenčík si vyslechl normalizační nadávky do mániček nejen od soudruha Kováčíka, ale i od ?demokrata? Václava Klause mladšího. To, že jsou Piráti dnes rétoricky řazení po bok ANO, SPD a komunistů, může být ale jejich výhoda, což dokládají rostoucí preference. Pokud se jim podaří zachovat si antiestablishmentovou image a nepodlehnou tlaku, mohou být na české politické mapě hodně úspěšní.

Burani z Východu

Bylo by naivní se domnívat, že k odlákání Babišových a Okamurových voličů stačí větší a radikálnější nabídka sociálních témat. Je sice skvělé, že se řada liberálních novinářů a politiků začala věnovat problémům, které se dotýkají dolního milionu českých občanů, jenomže vyhloubený příkop už je příliš velký na to, aby tito lidé dokázali jejich snahu vnímat jako upřímnou. Jak navíc ukazují poslední průzkumy v Polsku, ale i u nás, sympatie k antiestablishmentovým stranám a sociální postavení voličů se tak docela nekryjí. V Polsku volí PiS i relativně zaopatřená střední třída, pro níž je podpora Kaczyńského a spol. především výrazem absolutního odmítnutí (neo)liberálních hodnot, které před nástupem PiS k vládě na polské politické scéně dominovaly.

Zkrátka a dobře, jedině politická síla s étosem radikálního odmítnutí uplynulých takřka třiceti let dokáže podobné nacionalistické politické projekty porazit. Stejně tak není úplně nemyslitelné, že odpor k migrantům a dalším kulturně levicovým tématům nesouvisí ani tak se zakořeněnou xenofobií a kulturní zaostalostí východoevropských zemí, jako spíš s tím, že jsou tyto hodnoty spojovány s upadajícím porevolučním (neo)liberálním režimem. Zachová-li si politická strana odpor k establishmentu, voliči jí často odpustí i nenáviděná progresivní témata, jak opět ukazuje český úspěch Pirátů. Agednu ?antiestablishmentu? dosud moderují zejména Parlamentní listy a Tomio Okamura, ale nemusí to tak být navěky.

Babiš proti svým

Andrej Babiš se zrodil ve stejném momentě jako celá česká scéna hyperkapitalistů. Legendární už je v tomto ohledu věta posledního premiéra federální československé vlády Jana Stráského o tom, že bylo po revoluci potřeba vytvořit novou kapitalistickou třídu a nad některými přečiny přimhouřit oči. Pokud se podíváme na vlivové skupiny za absolutní většinou politických stran i českých médií, najdeme v nich právě osobnosti z této porevoluční kapitalistické třídy. Čeští oligarchové jsou spojení se všemi nejvýznamnějšími společenskými skupinami v naší zemi. A Tomio Okamura v náruči Miloše Zemana a Václava Klause k nim patří také, stejně jako Parlamentní listy spojené s milionářem Ivem Valentou a Klausovým normalizátorem Petrem Žantovským.

Nemůžeme se zkrátka vracet do jakési ideální minulosti devadesátých a nultých let ? do ideálu, který nikdy neexistoval (a je zcela absurdní, že se do něj chce vracet i ČSSD, která vyrostla právě na kritice vývoje v devadesátých letech). Pokud se chceme utkat s fenoménem Babiš, musíme vyhlásit válku porevolučnímu mocenskému převratu, v němž svou roli sehráli novodobí oligarchové a všechny významné politické strany (včetně komunistů). Babiše nemůže politicky ohrozit to, že spolupracoval s StB, a v žádném případě mu nemůže politicky uškodit, když ho budeme osočovat z populismu. Babiše nemůže poškodit dokonce ani to, když ho budeme spojovat s polskými a maďarskými neliberálními projekty. Babiše může srazit na kolena jedině to, že bude jasně rámován jako někdo, kým skutečně je ? jako oligarcha, jehož bohatství pochází z prapodivných handlů a dealů devadesátých let, člověk, který je boháčem na úkor tisíců a statisíců českých občanů a který politiku využívá k ohlídání svých obchodních zájmů. Taková politická nabídka ale musí mířit výš než k návratu do zkorumpovaných devadesátek a nultých let, kdy politika srostla s podnikáním a dlouhodobě se šetřilo na chudých a celém veřejném sektoru.

Autoři jsou redaktoři Alarmu.

 

Leave A Reply