Ultimate magazine theme for WordPress.

Bublinka se bouří

82

Demokracie znamená hájit svobodu i pro ty, kteří dnes stojí mimo náš přirozený okruh.

Do první třídy jsem nastupoval v roce 1990, a patřím tak k první generaci, která se ve škole nemusela vypořádávat s komunistickou stranou jako vládnoucí silou. Dá se říct, že můj dětský svět byl tehdy skrznaskrz antikomunistický. Dodneška trochu zápasím s tím, že jsem dlouho vůbec netušil, že druhá světová válka měla i nějakou východní frontu. Ve filmech, které jsem sledoval v televizi, s nácky bojovali vždycky jen Američané a příležitostně Britové nebo Čechoslováci v britských uniformách. Sovětské filmy v televizi nedávali vůbec, určitě tedy ne v hodinách, kdy se na ni mohli koukat desetiletí kluci. Když jsem pak začal v šestnácti hledat svoji levicovou identitu, bylo to pod křídly anarchismu, který byl vlastně také antikomunistický. Tím spíš mně, ale nejspíš nejen mně, připadalo nefér, že je na tohle hledající levičáctví lepena nelichotivá rudá nálepka komunismu. Právě na nás, kteří jsme s ním generačně neměli nic společného a své politické cesty hledali hluboko v postkomunismu. I to bylo pro řadu z nás důvodem snažit se dozvědět o komunismu víc, než o něm hlásá antikomunistický mainstream. Dá se říct, že jsme byli k přemýšlení o komunismu dotlačeni. A protože jsme ho nevnímali jako závaží na naší vlastní zkušenosti, odmítli jsme chápat jej jako černobílý příběh.

Dějiny antikomunismu

S nástupem dnešní populistické politiky se svým způsobem splnil sen těch, kteří od devadesátých let tvrdili, že dělení na pravici a levici už nemá smysl. Představa postideologické éry je spjata právě s euforií, jejíž emblematickou postavou se ke své smůle stal Francis Fukuyama se svým koncem dějin. Ale právě proto, že se postideologické panství liberalismu zakládalo na kompletním krachu sovětského systému, vlastně nebylo tím liberálním konsenzem, jak si zastánci této myšlenky představovali. Spíš se jednalo o důsledek razantní změny mocenské konstelace, která dokonce i v samotných euforických devadesátkách měla svůj kritický komplement v alterglobalizačním hnutí.

Když občas poslouchám řeči o emigraci kvůli výsledku těch či oněch voleb, napadá mě, kam se to dneska posunula Brechtova báseň, v níž lid ztratil důvěru vlády: ?Nebylo by jednodušší, aby bublinka rozpustila lid a zvolila si jiný??

Ukazuje se, že ?třetí vlnu? demokracie, která měla přinést kombinaci volného trhu s důrazem na vládu zákona a dodržování občanských a lidských práv, následovala antivlna. Ta teď vesele šplouchá i u nás. Byl to právě antikomunismus, který se významnou měrou podílel na úspěšném podvázání schopnosti vidět nebezpečí přicházet odjinud než proti proudu času. Dlouho to bylo tak trochu jedno a vadilo to skoro jen radikálním levičákům. Nicméně kvůli antikomunismu ? ať už jako instrumentu pro boj s politickými protivníky, nebo jako pokusu o restauraci české polistopadové identity, jako by došlo k zakrnění bazální politické racionality. Nejvíc pochopitelně u té části společnost, která se ztotožňovala s výsledky ?něžné revoluce? a zároveň na ní vydělala.

Od jisté doby to ale začalo vypadat, že antikomunismus je na ústupu. Minimálně od konce nultých let tato konstanta mého mládí slábne. Rozhořčení polistopadových elit dokázal vyvolat fakt, že je tento trend spjatý s nástupem nové generace historiků, umělců a novinářů. Vede se klasický Kulturkampf postindustriální doby: hlasitý a lítý boj, jenž vůbec nezajímá drtivou většinu společnosti. Symboly jeho vítězného završení jsou knihy jako Konec experimentu nebo aktuální výstavy o panelové výstavbě v prestižních institucích. Antikomunismus jako jediný přípustný klíč pro čtení minulosti prohrál.

Zakázat a doleva

Prohrál ale i jako mobilizační téma a zásadní štěpná linie politických ctností a neřestí. Loňské volby tak mohl vyhrát politik, který byl nejen členem KSČ v letech 1980 až 1989, ale podle slovenských badatelů a dnes už i rozhodnutí soudu také agent StB. Nic z toho jeho voličům, ale nejspíš ani mnoha z těch, kteří volili jinak, nevadí. Antikomunismus pro většinu společnosti dohrál roli morálního šiboletu. Zůstal jím pouze pro malou bublinu, která je příliš amorfní, aby snesla nějakou jednoznačnou nálepku, už jen proto, že nálepky se rychle stávají nadávkami. A tak tito lidé převážně z větších měst, kteří mají spíš vyšší platy, většinou lepší vzdělání a teoreticky širší rozhled (což není bohužel tak úplně pravda) jsou poslední, kteří chápou bitvu s komunismem jako stále nevybojovanou. Dokáže je stále mobilizovat a co je závažnější, je pro ně stále klíčem k většině politických konfliktů. Jak napsal Jakub Rákosník, je to postoj generálů připravených vyhrát minulou válku. Není velké překvapení, že se přes jejich pečlivě vyhloubené zákopy a drátěné překážky nevzrušeně valí jeden tank za druhým.

Když dneska uvažuji o ?něžné revoluci?, skoro si myslím, že se tehdy měla komunistická strana zakázat. Samozřejmě by to nebylo ideální ani definitivní řešení, ale možná to mohl být ten nejméně špatný z kroků s ohledem na budoucnost. Ten zákaz by býval musel být revoluční akt a přijít ještě před prvními svobodnými volbami. Kdyby se tak stalo, strana jako taková by nezanikla, musela by ale změnit název a stanovy. Udržela by si část voličů i členů, ale jiná, konzervativnější část by se od ní patrně popuzeně odvrátila a odešla do zahořklého ústraní. Antikomunismus by se možná dal hůře instrumentalizovat a ?zakázaná? strana by měla šanci jít cestou německé Die Linke, která také začínala jako přejmenovaný pohrobek východoněmecké SED. Nelze říct, jestli by se touto cestou skutečně vydala, ale byla by alespoň ta možnost. Bez ní dnes máme KSČM, která nesmělé pokusy o reformu na začátku devadesátek přežila ve zdraví, takřka nezměněná, jen od marx-leninismu přešla na pozice nacionálního konzervatismu. Protože sametová revoluce byla až příliš sametová a málo revoluční a odehrávala se úzkostlivě ústavní cestou, optimisticky odkázala otázku zániku komunistické strany přirozenému vývoji. Když po volbách v červnu 1990 KSČ získala víc než třináct procent hlasů, už nebylo možné zakázat druhou nejúspěšnější stranu, která od té doby vlastně až do posledních voleb dokázala oslovit nezanedbatelnou část voličů.

Ani zákaz v pravý čas by však nemusel být samospasný. Nakonec, k přejmenování a transformaci komunistické strany došlo i v Maďarsku, kde se antikomunismus stal jedním z témat, na němž se profilovala Orbánova strana Fidesz. Maďarské (a do jisté míry i polské) poučení by ale mělo spočívat právě v tom, že antikomunismus žádnou hrází proti autoritářství není, že někdy to bývá právě naopak.

Být konstruktivní

Nemám rád označení ?pražská kavárna?, ale i když bych docela rád, nemůžu tvrdit, že neexistuje. Jednou jsem ji totiž navštívil. Bylo to na Kampě, na setkání, kam mě hnala podobná zvědavost, jaká mě nutí poslouchat cizí hádky v MHD. Několik pravicových politiků a jeden spřízněný intelektuál se tam sešli, aby mluvili o tom, jak nás zákaz kouření v hospodách světelnou rychlostí přiblížil k nové ?totalitě?. Také jsem se tam dozvěděl od jednoho bývalého ministra zahraničí, že převaha monarchie nad demokracií spočívá v tom, že člen politické elity mohl mít milenky a nikoho to nepohoršovalo. Jaká výhoda v tom byla pro občany, jsem nepochopil. Pak už pánové vytáhli doutníky a vybraná společnost, kde byli mimo jiné jeden bývalý a jeden současný předseda dvou pravicových stran, prezident mezinárodního filmového festivalu a zapomenutelný mladý herec, začala labužnicky pokuřovat. Celé to působilo jako karikatura, plamenné obhajoby svobody zněly jako z období studené války, akorát šlo jen o cigára. Tato karikatura bohužel vystihuje omezený horizont, který bublinka má. Za svobodu se bere jedině tehdy, když jde o její vlastní. Najednou ale zjišťuje, že je moc malá na to, aby zajímala i někoho jiného. Úspěch Babiše (ale také Zemana nebo Okamury) není důsledkem toho, že antikomunismu bylo málo. Babiš uspěl proto, že antikomunismu bylo příliš. Tak moc, až už většinu lidí mimo rozhořčenou bublinku přestal zajímat.

Je skvělé, že nežijeme v diktatuře a můžeme cestovat a studovat, jak nás napadne. Co je to ale platné těm, kteří se do zahraničí stejně nikdy nepodívají, protože na to nemají peníze, a nemají je ani na to, aby jejich děti mohly studovat na vysoké škole. Jak se můžeme divit, že ti lidé pak nedohlédnou přes hranice české kotliny, když mnozí z nás nedohlédnou ani za hranice Prahy, přestože si dokážou hodiny povídat o tom, kde jsou nejlepší kluby v Berlíně. A co je divného na tom, že tenhle lid, který je nejen reálně vyloučen z hlasitě vzývaných dober demokracie, ale také se o něm buď mlčí, nebo mluví s pohrdáním, začne hledat své tribuny jinde. Když tak občas poslouchám řeči o emigraci kvůli výsledku těch či oněch voleb, napadá mě, kam se to dneska posunula Brechtova báseň, v níž lid ztratil důvěru vlády: ?Nebylo by jednodušší, aby bublinka rozpustila lid a zvolila si jiný??

A když potom ještě slyším, že my levičáci bychom měli být konstruktivnější, nerozčilovat se nad výlevy o návratu ?totality? a snažit se spolu hájit demokracii, mám trochu vztek. Ne proto, že jsme tady proti fašistům stáli, když ještě neseděli v parlamentu nebo na Hradě. Ale protože je to ta stará asymetrie. Máme být konstruktivní a ušetřit si brblání, že ?jsme vám to celou tu dobu, kdy jste nám otloukali naše levičáctví o hlavu, říkali?. Ale ani dnes, když se ukazuje, že jsme se až tak nemýlili, nemáme čekat o nic konstruktivnější přístup z druhé strany a dělat stafáž politikům, kteří svého času posílali nezaměstnané na nucené práce. Myslím, že nakonec tu demokracii spolu hájit budeme. Ale zkusme jednou hájit takovou demokracii, která něco bude znamenat i pro ty, kteří stojí mimo naše bublinky (a ta levicová je ještě menší, i když umí být hlasitá). A především: vyměňme konečně antikomunismus za solidaritu a k volání po svobodě přidejme i nárok na rovnost a spravedlnost.

Autor je redaktor A2.

 

Leave A Reply