Soukromé vesmírné závody 2.0

Probíhající objevování vesmíru soukromými korporacemi je dobrodružné, přináší ale nejedno riziko.

?Snažím se dělat užitečné věci,? řekl miliardář Elon Musk redaktorovi časopisu Rolling Stone v profilu, který vyšel v listopadovém čísle. A chtělo by se dodat, že s těmi užitečnými věci umí jeho PR poradci vykouzlit úžasnou show ? naposledy při startu nejsilnější rakety světa Falcon Heavy, která na oběžnou dráhu vynesla elektromobil Tesla za doprovodu Davida Bowieho. Úspěšný test pod praporem Muskovy firmy SpaceX jasně ukázal, že budoucnost vesmírného létání patří soukromému kapitálu. Rychlé odsudky ale nejsou na místě, protože zapojení miliardářů do dobývání vesmíru může přinést hodně dobrého. Ale jen za podmínky, že vytyčíme jasná pravidla.

Soukromé létání do vesmíru má dlouhou tradici. V roce 1982 se za zemskou atmosféru podívala první soukromou společností spravovaná raketa Conestoga 1, o dva roky později Ronald Reagan podepsal Zákon o komerčních vesmírných letech. Ten ustanovil dohledový Úřad pro komerční vesmírnou přepravu a přikázal NASA soukromé lety do vesmíru podporovat. Na výraznější pokrok ale bylo potřeba počkat do nového tisíciletí. V roce 2000 se k ruské stanici Mir vydala první soukromými penězi financovaná výprava, o rok později se na oběžnou dráhu podíval první vesmírný turista. Milníkem, který předznamenává dnešní situaci, je 28. září 2008, kdy se Muskově firmě SpaceX podařilo úspěšně odpálit raketu Falcon 1. Do historie se zapsala jako první soukromá raketa poháněná klasickým kapalným palivem, která dosáhla orbitu.

Zastavit deregulaci přístupu k vesmírnému prostoru bude složité, ale nastavit jasná mezinárodní pravidla se jeví jako nutnost. Étos vesmíru jako nedotknutelného prostoru společného všem lidem totiž nejspíš brzo skončí.

Pak už to šlo rychle. Přes další testy SpaceX k úspěšným vertikálním přistáním raket společnosti Blue Origin zakladatele Amazonu Jeffa Bezose a pokrokům ve znovupoužitelnosti raket, které přímo vedly k nedávnému divadlu s Falcon Heavy. Všechny tyto aktivity se ale dějí na pozadí postupné deregulace a jasně vyjádřeného záměru nejen americké vlády dát soukromníkům v dobývání vesmíru prostor. A zdá se, že je rozhodnuto ? budoucnost letů do vesmíru bude na soukromých penězích stát mnohem víc, než tomu bylo kdy dřív.

Soukromé lety jsou v zájmu všech

Jedno je potřeba říct rovnou: jakkoli se tomu po letech nedůvěry ve velké peníze věří, rušit současnou symbiózu veřejného a soukromého sektoru by nepomohlo nikomu. Síla ziskového motivu je nejvíc vidět na pokusech se znovupoužitelností současných raket. Zatímco dřív se při každém letu jednorázově vyhazovaly miliardy dolarů, snaha o efektivnější a komerčně výnosné lety nutí třeba zmíněný SpaceX od začátku přemýšlet nad tím, jak své rakety použít opakovaně. Vyšlo to s Falcon 9, s Falcon Heavy se to skoro podařilo a budoucnost, kdy se bude létat jen za cenu paliva a fyzického opotřebení, je velmi blízko. NASA odhaduje cenu jednoho letu své stále vyvíjené gigantické rakety SLS na zhruba miliardu dolarů, o něco slabší Falcon Heavy my měla v pravidelném provozu létat za desetinu.

Kritici rádi poukazují na to, že SpaceX a její konkurenti by nic ze svých úspěchů nedokázali bez státních peněz. Subvencování vývoje soukromých raket ale dává ekonomický smysl. NASA už v roce 2006 rozhodla, že v budoucnu bude náklad k Mezinárodní vesmírné stanici posílat jen přes smlouvy se soukromými společnostmi. Ve snaze ušetřit investovala nejen do Muskova podniku a pomohla jak s rozvojem letového programu Falcon, ale i do konkurenčního systému Dragon společnosti Orbital ATK. Podle interní studie tak agentura i přes masivní dotace ušetřila miliardy dolarů, které by musela vynaložit za vlastní raketové lety.

Výhody jsou nasnadě: levnější odpaly znamenají nižší zatížení veřejných rozpočtů, levnější vědecký výzkum a údržbu potřebné infrastruktury. Soukromé společnosti navíc bez NASA a dodržování přísných zákonů vzlétnout nemohou ? Falcon Heavy startovala z odpalovací plošiny, kterou vlastní NASA. Současný stav je ideální formou spolupráce, kdy se vládní agentura může s klidem věnovat výzkumu a komerčně nezajímavým činnostem a v zásadě banální dovážení materiálu na oběžnou dráhu přenechat firmám, které to udělají řádově levněji. Doby geopolitického soupeření za studené války jsou už dávno pryč a není důvod, proč by NASA musela spolykat čtyři procenta federálního rozpočtu jako tehdy.

Mezihvězdná zlatá horečka

Problém nebude v komercializaci samotných letů, ale v tom, co a s jakým účelem budou do vesmíru vynášet. Tak trochu zlatou horečku totiž připomíná deklarovaná snaha řady společností využít asteroidy k těžení drahých kovů. Například platina potřebná pro výrobu elektroniky jde podle všeho z vesmíru i při vysoké ceně dopravy těžit řádově levněji. Zájem o levné vesmírné suroviny má třeba firma Planetary Resources, která chce už za dva roky poslat do vesmíru první satelity schopné vytipovat výnosné asteroidy.

Snahy vytyčit pravidla ekonomického dobývání vesmíru proběhly už v šedesátých letech. V roce 1967 všechny významné státy podepsaly takzvanou Kosmickou smlouvu, která v duchu geopolitické situace studené války státům zakazuje vznášet teritoriální nároky na vesmírná tělesa. Jenže jak dokládají zákony přijaté už v několika zemích, smlouva se nevztahuje na vesmírný materiál. V roce 2015 prezident Obama podepsal kontroverzní zákon, podle kterého jsou suroviny vytěžené z asteroidů majetkem amerických firem. Podobnou úpravu vydalo i Lucembursko, které čile navazuje vztahy s vesmírnými podnikateli a nabízí jim daňové úlevy a pobídky.

Privatizace vesmírného prostoru je tak už docela rozjetý proces. Problémů otevírá několik. Vzhledem k situaci na Zemi nejde příliš předpokládat, že by se soukromé společnosti mezi hvězdami chovaly zodpovědněji. Někteří poukazují na nebezpečný opad, který se bude po těžbě uvolňovat do okolí a může ohrožovat satelity nebo astronauty. Jiní se obávají návratu geopolitického soupeření, které se nepovede přes vládní agentury, ale přes státem podporované soukromé společnosti.

Je možné, že případné výnosy z vesmírného byznysu si nakonec mezi sebe rozdělí státy bohatého Severu spolu s vybranými firmami. Demokratizační potenciál vesmíru si už v sedmdesátých letech uvědomila takzvaná Skupina 77, blok rozvojových států, které v OSN předložily návrh na dodatečnou úpravu zmíněné Kosmické dohody. Státy v čele s Indií požadovaly, aby se výdělky získané z dobývání vesmíru rovnoměrně rozdělily mezi bohaté a chudé národy, v duchu představy vesmíru jako dědictví celého lidstva. K ratifikaci dodatku ale nikdy nedošlo.

Ani debata okolo využívání asteroidů není černobílá. Asteroidy mohou obsahovat velké množství vody, která se dá pomocí elektrolýzy rozdělit na kyslík a vodík, základní součásti raketového paliva. Odvážnější představy počítají s konstrukcí ?čerpací? stanice na oběžné dráze, která by mohla umožnit lety do vzdálenějších koutů sluneční soustavy a zlevnit vesmírný provoz. Prý by pak šlo řádově levněji dopravovat na oběžnou dráhu třeba satelity pro rychlý internet, které budou brzy potřeba pro pokrytí rostoucích datových potřeb celého světa.

Zastavit deregulaci přístupu k vesmírnému prostoru bude složité, ale nastavit jasná mezinárodní pravidla se jeví jako nutnost. Étos vesmíru jako nedotknutelného prostoru společného všem lidem totiž nejspíš brzo skončí a je nejvyšší čas zřetelně říct, které hodnoty chceme jako mezinárodní společenství mimo atmosféru naší planety zastávat.

Obydlování Marsu?

A pak je tu ještě Mars, který figuruje jednom z nejpravděpodobnějších scénářů budoucí kolonizace Vesmíru. Odhodlání rudou planetu kolonizovat jasně vyjádřila nejen NASA a pár dalších společností, ale především Elon Musk. SpaceX prý založil především za tímhle účelem, jako pojistku pro záchranu lidstva v případě katastrofy planetárních rozměrů. Nejpregnantněji obavy z miliardářských výletů na Mars shrnul magazín Jacobin v článku Nechte rudou planetu rudou: ?Kolonizace Marsu je komplexní sociální a politické rozhodnutí, které má velký potenciál vytvořit další nerovnosti a útlak. (?) Musk je jenom další z řady technokratů, kteří vidí cestu na Mars jako technologický problém.? Autor textu zmiňuje hlavně tři problémy: vysokou cenu cesty, kterou si tak budou moci dovolit jen bohatí a privilegovaní, způsob správy marsovské kolonie a ekologické nebezpečí kontaminace a narušení přírodního stavu planety.

Jakkoli silně Mars stimuluje naši představivost a vzbuzuje romantickou představu dobývání nových světů, řešení Jacobinem zmiňovaných problémů je ještě daleko. Skutečná kolonizace Marsu, která by odpovídala představě o terramorfované planetě s klasicky fungující společností, patrně neproběhne ani za životů našich dětí. Prvními posádkami budou vědci a inženýři. A obava z toho, že kolonisté budou jen bílí muži z vyšších společenských tříd? Tak ať si nehostinnost planety, kde budou v izolaci a nepohodlí muset dožít zbytek života, za letenku v předpokládané hodnotě sto tisíc dolarů užijí. Otázky (ne)demokratičnosti marsovského zřízení jsou vzdálené několik generací, a stejně jako lze spekulovat o dystopických vizích, může postupné snižované cen letů mezitím otevřít vesmír dalším a dalším lidem.

Nejpalčivější tak bude ekologické hledisko. NASA své sondy pečlivě dezinfikuje, aby omylem nekontaminovala vesmírná tělesa pozemských materiálem a neohrozila případný vědecký výzkum. Soukromé společnosti budou podle daných pravidel fungovat, jen když je bude stát přísně kontrolovat a penalizovat. To se do velké míry děje už dnes ? například ve spojených státech žádná jen o trochu silnější raketa nemůže odletět bez razítka od Federální správy vzdušného prostoru (FAA). Americký regulatorní systém je tak prozatím nastavený dobře, problematické mohou do budoucna být méně hlídané lety z Číny, Indie nebo Ruska.

Vesmírnou expanzi je třeba kontrolovat

Novodobé vesmírné závody s sebou ale přinesly i milý vedlejší efekt ? obnovu zájmu o vesmírné lety. Ač jsou Muskovy show často kýčovité, probudit zájem veřejnosti se mu daří znamenitě. Zlé jazyky sice tvrdí, že u Falcon Heavy šlo jen o sofistikovanou reklamu na Muskovu automobilku, ani náhodný pozorovatel se ale nemohl ubránit prostému okouzlení z technického pokroku. Když postranní pomocné rakety dokonale synchronizovaně přistály, nešlo než společnému snažení techniků SpaceX a NASA zatleskat.

To ale neznamená, že nebude třeba shodnout se na tom, co a proč bude dovoleno do vesmíru ? i na Muskových raketách ? dopravovat. Nové hvězdné závody jsou na jedné straně nesmírně vzrušující, plné technologických zázraků, před kterými se tají dech, na druhé straně s sebou přinášejí nebezpečí, že mezihvězdný prostor skončí rozparcelovaný a zpustošený dalším honem za nerostnými surovinami. Prozatím na vztahu s miliardáři a jejich raketami veřejnost vydělává, hlavně kvůli levnějšímu výzkumu a vědě. Ale to se může docela rychle obrátit. A pokud se tak mělo stát, musíme se ozvat. Vlastní planetu už nám státy a korporace zničily dost, tak proč v tom pokračovat i mimo zemské hranice?

Autor je redaktor Radia Wave.