Vietnamci v Česku: internacionalismus, poté xenofobie
- Alena Alamgir je historická socioložka zabývající se problematikou pracovní migrace Vietnamců do Československa. Tomuto tématu věnovala i svůj doktorát, který obhájila v roce 2014 na Rutgers University v New Jersey. Nyní je součástí mezinárodního vědeckého týmu v rámci projektu //socialismgoesglobal.exeter.ac.uk/“>Socialism Goes Global, jenž zkoumá vztahy mezi socialistickými zeměmi střední a východní Evropy a takzvaným třetím světem.
- Vietnam měl tento typ programu se třemi dalšími zeměmi NDR, SSSR a Bulharskem. U těchto programů v socialistickém táboře nebyl nikdy záměr vytvářet multikulturní společnost. Hlavní myšlenkou opravdu bylo, že přijdou, získají kvalifikace a vzdělání, ať už jako dělníci nebo jako studenti, maximálně se podělí o nějakou svou národní zkušenost, tím, že předvedou svůj kroj nebo zatančí nějaký tanec, ale potom se vrátí do své země. V Praze fungovala Univerzita 17. listopadu pro zahraniční studenty, která byla založena na modelu moskevské Univerzity Patrice Lumumby. Rektor této moskevské univerzity na otázku západního novináře v jednom rozhovoru v sedmdesátých letech řekl, že kdyby se student univerzity rozhodl, že chce zůstat v Sovětském svazu, znamenalo by to pro ně selhání programu. Internacionalistické intence byly takové, že on se má se svými nabytými zkušenostmi vrátit a budovat svou vlast. Pokud byly nějaké pokusy cizí kultury vysvětlovat, probíhaly spíše živelně. Například když se počet Vietnamců v Československu zvýšil a začalo docházet k různým incidentům, zakladatel československé vietnamistiky Ivo Vasiljev napsal několik článků do Rudého práva, kde se snažil vysvětlit československé společnosti určité kulturní odlišnosti. Formální snahy pracovat na nějakém kulturním sblížení ale neexistovaly.
- Do určité míry to asi hrálo roli, ale tuhle tezi nemám moc ráda. Realita byla o něco komplikovanější. Ve svém výzkumu jsem se setkala s tím, že diskurs socialismu se hodně opíral o étos ?civilizující mise? ? musíme jim pomoct, je to mladší bratr a tak dále. To ovlivnilo řadu lidí v jejich uvažování, není to tak, že všichni byli vlastně rasisté, jen se museli přizpůsobit oficiální ideologii. Tuto dynamiku velice dobře zachycuje antropolog Alexej Jurčak, který ve své knize //press.princeton.edu/titles/8102.html“>Vše bylo navždy, až to najednou nebylo dokládá, že za socialismu vztah lidí s ideologií nebyl černobílý, že by ji buď bezmyšlenkovitě akceptovali, anebo naopak zásadně odmítali. Lidé například nadávali na nějaká opatření na oficiální úrovni, ale osobně jim právě něco jako pomoc vůči lidem z takzvaného třetího světa mohla přijít smysluplná. Socialismus jako ?osobní projekt? pro ně mohl znamenat pomáhat Vietnamcům, třeba tím, že jim sháněli věci, které chtěli poslat do Vietnamu. Rasismus nebo xenofobie určitě existovala, ale zároveň oficiální ideologie internacionalismu ovlivňovala uvažovávání lidí, i když samozřejmě byla zase problematická z pozice exotizace nebo nadřazenosti vůči Vietnamcům.
- Souhlasila bych s maďarským sociologem Attilou Meleghem, který vychází z práce Karla Polanyiho a tvrdí, že nárůst xenofobie a rasismu ve východní Evropě lze vysvětlit tím, že v situaci, kdy se sociální jistoty ztrácejí, nůžky se rozevírají a trh zasahuje do oblastí života, které by měly zůstat mimo tržní vztahy. Jsou k dispozici dvě cesty ven, jak o tom psal Polanyi ve své Velké transformaci buďto rozšíření sociálního státu, tedy dekomodifikace pracovní síly, jak to udělal například Roosevelt po velké krizi v USA; anebo je tu fašistická cesta, která také nabízí nějaké sociální jistoty, ale jsou podmíněné příslušností k národu a svalováním viny na domnělé nepřátele, kteří stojí mimo tento národ. Problém východní Evropy je, že pořád nejsme schopni přijmout socialistickou minulost, takže není možné používat sociálnědemokratické argumenty. Veškerá levicová iniciativa je diskreditována. A pak zbývá jenom fašismus.