Ultimate magazine theme for WordPress.

Vietnamci v Česku: internacionalismus, poté xenofobie

86
  • Proč přijížděli vietnamští pracovníci do Československa a jak vypadlo jejich soužití s Čechy a Slováky za minulého režimu i dnes? Rozhovor s Alenou Alamgir.
  • Alena Alamgir je historická socioložka zabývající se problematikou pracovní migrace Vietnamců do Československa. Tomuto tématu věnovala i svůj doktorát, který obhájila v roce 2014 na Rutgers University v New Jersey. Nyní je součástí mezinárodního vědeckého týmu v rámci projektu //socialismgoesglobal.exeter.ac.uk/“>Socialism Goes Global, jenž zkoumá vztahy mezi socialistickými zeměmi střední a východní Evropy a takzvaným třetím světem.
  •  
  • V rámci dohody uzavřené mezi Československem a Vietnamem přišli do Československa od šedesátých let dále desítky tisíc Vietnamců na práci zejména v průmyslu. Co bylo cílem tohoto pracovního programu?
  • Cíl programu se částečně proměňoval s dobou. První iniciativa v roce 1966 vyšla z vietnamské strany, nikoli československé. Tehdy byla americká válka ve Vietnamu v plném proudu, ale vietnamská vláda už myslela na to, že až válka skončí, bude muset zemi znovu vybudovat. Vietnamský premiér proto požádal Československo, ale i jiné socialistické státy v Evropě a Čínu, aby pomohly s výchovou kádrů, kteří se potom s nabytými zkušenostmi vrátí do Vietnamu a budou se podílet na obnově země. V případě Československa se v této první fázi programu jednalo o zhruba 2 100 až 2 300 pracovníků, kteří přijeli v pěti vlnách. Nejprve byli rok zaškolováni přímo na svém budoucím pracovišti, poté už se zapojili do běžného provozu. Program byl opravdu zaměřen na potřeby vietnamského státu, který rozhodoval o tom, kolik lidí kam poslat. Pro mě bylo zajímavé zjistit, že kromě očekávaného těžkého průmyslu, což byla vlastně klasika socialistického rozvoje, bylo několik desítek lidí vysláno třeba i do filmového průmyslu. Jednalo se vlastně o takové socialistické pojetí rozvojové pomoci.
  • A v čem se lišilo od dnešní rozvojové pomoci?
  • Zejména tím, že to bylo v režii vysílající země, tedy Vietnamu. Ten kladl požadavky, kterým se poté Československo snažilo vyhovět. Tyto požadavky často dokonce přesahovaly možnosti československého státu, takže potom musely obě strany vyjednávat.
  • Co z toho tedy měla československá strana?
  • V té počáteční době nic. Ta motivace byla především internacionalistická, jednalo se o pomoc spřátelené socialistické zemi, i když samozřejmě částečně také reagovala na současnou geopolitickou situaci. První fáze programu byla koncipována tak, že první rok dostávali vietnamští pracovníci stipendium. Během této doby se zaučovali a poté byli zařazeni do pracovního procesu, kde pobírali normální plat. Nešlo jen o dělníky, ale i střední kádry, inženýry a vysokoškoláky obecně. Ti nejvýše vzdělaní měli dostávat stipendium po celou dobu svého pobytu, v podstatě nebyli regulérně zaměstnaní. Po prvním roce se ale ukázalo, že asi sedmdesát procent dělníků nebylo dostatečně zaučeno, aby mohli jít do produkce, takže nadále pobírali stipendium, čímž se celá akce pro Československo značně prodražila. Nicméně Československo k tomu přistupovalo tak, že mu nic jiného nezbývá a musí Vietnamu pomoct. Ačkoli to není nikde explicitně řečeno, ta zkušenost s pomalým zaučením pracovníků dala povstat myšlence, že v druhé fázi programu na začátku sedmdesátých let byli vietnamští dělníci napřed posílání do učilišť, jelikož si obě strany uvědomily, že je nutno nějak systematizovat zaučovací fázi, aby si potom vychovaly skutečně kvalifikované pracovníky.
  • To platilo i po jazykové stránce?
  • Ano, jak po jazykové, tak technické. Z té první fáze poslední pracovníci odjeli v roce 1971, v roce 1974 byla potom podepsaná nová smlouva, která opět vycházela z iniciativy Vietnamu. Ten žádal dvanáct nebo patnáct tisíc pracovníků, na což ale československá strana neměla kapacity, takže nakonec se této fáze zúčastnilo asi pět a půl tisíce Vietnamců. To byla taková ?zlatá éra? programu. Vietnamci přijeli, dostali dobrou jazykovou i technickou průpravu na učilištích a potom pracovali. V této fázi stále vietnamská strana určovala, kde pracují, podle svých potřeb.
  • Problém východní Evropy je, že pořád nejsme schopni přijmout socialistickou minulost, takže není možné používat sociálnědemokratické argumenty.

  • Později už tomu tak nebylo?
  • Na začátku osmdesátých let se vše změnilo, potřeby Vietnamu se zredukovaly na to, že má nadbytečnou pracovní sílu, kterou potřebuje někam vyslat. V tom okamžiku do arény plně vstupují zájmy Československa. Jedná se o fázi programu, kterou si asi většina lidí zpětně spojuje s celým pracovním programem. Byla to nejpočetnější vlna, celkem přijelo asi 55 tisíc Vietnamců. Kam byli pracovníci posíláni, už se neřídilo požadavky Vietnamu, ale požadavky československé ekonomiky. Radikálně se snížila doba školení, jak technického, tak jazykového. Pracovali na opravdu různých pozicích, někteří v nekvalifikovaných pracích, jiní na trochu ?lepších? místech.
  • Ve své práci dokládáte, že vietnamští pracovníci nebyli se svými pracovními podmínkami vždy spokojeni a zasazovali se o nápravu. Například v roce 1983 vypukla stávka vietnamských dělnic v závodě Sempra v Kadani. Nebály se vyhoštění?
  • Nebály. Jedna pamětnice mi dokonce řekla, že měly sbalené kufry. V osmdesátých letech si Vietnamci sem přijeli vydělat (i když často měli i jiné motivace, například poznat novou zemi i ono zvýšení kvalifikace), a pokud dostávali málo, nemělo to pro ně cenu a byli připraveni se vrátit domů. Takže to nebyla hrozba. Ta nastala pouze ve chvíli, kdy byli vráceni domů kvůli disciplinárním přestupkům, to potom těžce nesly zejména jejich rodiny.
  • To je stavělo do dost silné pozice. Možná měli i lepší vyjednávací pozici než Češi a Slováci, kteří sice měli odbory, ty ale fungovaly jen nominálně.
  • Ano, i když kdo ví, možná dělali ramena. V roce 1983 na tom byl Vietnam z ekonomického hlediska mizerně. Ale takto to alespoň ta pamětnice podala, že byli skutečně připraveni se vrátit domů, pokud by se pracovněprávní spor nevyřešil k jejich spokojenosti.
  • Dnes už by se asi něco takového nepovedlo, struktura zaměstnanosti vietnamské menšiny je úplně jiná, jde především o živnostníky.
  • Je to tak, i když předtím, než v roce 2008 uhodila finanční krize, se mluvilo o obnovení pracovního programu. Vietnamci měli opět přijíždět pracovat do fabrik.
  • Předpokládám, že základ dnešní vietnamské komunity tvoří část pracovníků, kteří do Československa přijeli ještě za socialismu a zůstali tu?
  • Přesná čísla nejsou známá, ale někteří například odjeli do Vietnamu a pak se zase vrátili. Hned na začátku devadesátých let navíc nastalo období strašného xenofobního násilí vůči Vietnamcům. Vietnamci pracovali pro státní podniky, které zkrachovaly nebo byly prodány, a oni ze dne na den ztratili práci, i když hodně z nich bylo zaangažovaných v šedé ekonomice, takže by se třeba i udrželi. Ale v roce 1991 přišla vlna fyzických útoků, takže skupina asi osmdesáti Vietnamců z Československa zažádala o azyl v Nizozemsku. To je ale všechny zamítlo. Byla to asi taková nejhorší doba. Obecně platí, že někteří Vietnamci poté cirkulovali, zároveň ti, kteří přijeli v devadesátých letech poprvé, už měli nějaké vazby na Vietnamce, kteří tu byli za socialismu.
  • Bylo soužití Vietnamců a Čechoslováků poznamenáno rasismem i za minulého režimu?
  • Vietnam měl tento typ programu se třemi dalšími zeměmi NDR, SSSR a Bulharskem. U těchto programů v socialistickém táboře nebyl nikdy záměr vytvářet multikulturní společnost. Hlavní myšlenkou opravdu bylo, že přijdou, získají kvalifikace a vzdělání, ať už jako dělníci nebo jako studenti, maximálně se podělí o nějakou svou národní zkušenost, tím, že předvedou svůj kroj nebo zatančí nějaký tanec, ale potom se vrátí do své země. V Praze fungovala Univerzita 17. listopadu pro zahraniční studenty, která byla založena na modelu moskevské Univerzity Patrice Lumumby. Rektor této moskevské univerzity na otázku západního novináře v jednom rozhovoru v sedmdesátých letech řekl, že kdyby se student univerzity rozhodl, že chce zůstat v Sovětském svazu, znamenalo by to pro ně selhání programu. Internacionalistické intence byly takové, že on se má se svými nabytými zkušenostmi vrátit a budovat svou vlast. Pokud byly nějaké pokusy cizí kultury vysvětlovat, probíhaly spíše živelně. Například když se počet Vietnamců v Československu zvýšil a začalo docházet k různým incidentům, zakladatel československé vietnamistiky Ivo Vasiljev napsal několik článků do Rudého práva, kde se snažil vysvětlit československé společnosti určité kulturní odlišnosti. Formální snahy pracovat na nějakém kulturním sblížení ale neexistovaly.
  • Nicméně Vietnamci do styku s Čechy a Slováky přicházeli, pracovali s nimi?
  • Ano, a když mluvíte s pamětníky, je jasné, že každý měl s Čechy a Slováky nějaké vztahy. Je možné, že ti, kteří si ty vztahy nevybudovali, se vrátili do Vietnamu, to je ale spíše spekulace. Mně ale všichni pamětníci říkali, že měli nějakého Čecha nebo Slováka, se kterým měli poměrně blízký vztah, navštěvovali jejich rodiny, trávili s nimi vánoce nebo třeba hráli fotbal na pracovištích.
  • V jednom z vašich článků citujete dokumenty, které poukazují na odlišné přijetí Vietnamců a pracovníků z jiných zemí, například Kubánců, v československé společnosti. Lidé si stěžovali, že jim Kubánci vadí víc, protože nepracují tak tvrdě. Zaujalo mě, že ty negativní sentimenty se odvíjely od pracovní morálky.
  • Kubánci jsou pamatováni jako daleko hlučnější, víc se prosazovali. Pokud docházelo k nějakým potyčkám, tak většinou v hospodách po pár pivech, která mohla dát průchod různým náladám. Je to ale oblast výzkumu, která zatím vůbec není probádaná, takže bych nechtěla moc soudit. Na jedné straně otázka vzájemného soužití stála na oficiálních místech skutečně na okraji. Na druhou stranu si vybavuji citát afrického studenta v Sovětském svazu ? a samozřejmě můžeme debatovat, do jaké míry to je přenosné na československou situaci ?, který říkal, že pokud před rokem 1990 docházelo k nějakým rasově motivovaným incidentům, tak to byl ohromný přestupek. Věděl, že kdyby obvinil nějakého kamaráda, že se k němu choval rasisticky, tak by se snad zabil, protože ty sankce byly skutečně vysoké. Zatímco po roce 1990 už ty sankce takové nebyly, což do jisté míry dalo průchod rasově motivovanému násilí.
  • Máme tomu tedy rozumět tak, že represivní charakter společnosti před rokem 89 vlastně držel rasismus ?pod pokličkou??
  • Do určité míry to asi hrálo roli, ale tuhle tezi nemám moc ráda. Realita byla o něco komplikovanější. Ve svém výzkumu jsem se setkala s tím, že diskurs socialismu se hodně opíral o étos ?civilizující mise? ? musíme jim pomoct, je to mladší bratr a tak dále. To ovlivnilo řadu lidí v jejich uvažování, není to tak, že všichni byli vlastně rasisté, jen se museli přizpůsobit oficiální ideologii. Tuto dynamiku velice dobře zachycuje antropolog Alexej Jurčak, který ve své knize //press.princeton.edu/titles/8102.html“>Vše bylo navždy, až to najednou nebylo dokládá, že za socialismu vztah lidí s ideologií nebyl černobílý, že by ji buď bezmyšlenkovitě akceptovali, anebo naopak zásadně odmítali. Lidé například nadávali na nějaká opatření na oficiální úrovni, ale osobně jim právě něco jako pomoc vůči lidem z takzvaného třetího světa mohla přijít smysluplná. Socialismus jako ?osobní projekt? pro ně mohl znamenat pomáhat Vietnamcům, třeba tím, že jim sháněli věci, které chtěli poslat do Vietnamu. Rasismus nebo xenofobie určitě existovala, ale zároveň oficiální ideologie internacionalismu ovlivňovala uvažovávání lidí, i když samozřejmě byla zase problematická z pozice exotizace nebo nadřazenosti vůči Vietnamcům.
  • Jak potom vysvětlujete ten nárůst rasových útoků na začátku devadesátých let?
  • U vietnamských pracovníků se nikdy nepočítalo s tím, že se mají stát součástí československého společenství. Oni byli vnímáni jako spřátelený, ale oddělený národ. V devadesátých letech pak nastoupila doba šílené nejistoty. Já to připisuji tomu, že když se Václav Klaus pustil do toho, že všechno zreformuje, najednou tu vznikl obrovský strach a nejistota z toho, co bude, platy zůstaly stejné, zatímco ceny vyletěly nahoru. Rasistické násilí se v této situaci jeví jako primitivní vybití frustrace. Nemyslím, že je správné ho nutně připisovat tomu, co zvoral socialismus, ale spíše tomu, co zvorala ta drastická transformace.
  • Souhlasila bych s maďarským sociologem Attilou Meleghem, který vychází z práce Karla Polanyiho a tvrdí, že nárůst xenofobie a rasismu ve východní Evropě lze vysvětlit tím, že v situaci, kdy se sociální jistoty ztrácejí, nůžky se rozevírají a trh zasahuje do oblastí života, které by měly zůstat mimo tržní vztahy. Jsou k dispozici dvě cesty ven, jak o tom psal Polanyi ve své Velké transformaci buďto rozšíření sociálního státu, tedy dekomodifikace pracovní síly, jak to udělal například Roosevelt po velké krizi v USA; anebo je tu fašistická cesta, která také nabízí nějaké sociální jistoty, ale jsou podmíněné příslušností k národu a svalováním viny na domnělé nepřátele, kteří stojí mimo tento národ. Problém východní Evropy je, že pořád nejsme schopni přijmout socialistickou minulost, takže není možné používat sociálnědemokratické argumenty. Veškerá levicová iniciativa je diskreditována. A pak zbývá jenom fašismus.
  •  

Leave A Reply