K participativnímu plánování památníku v Letech
Příprava památníku romského holocaustu probíhá zatím velmi nekoordinovaně. Pokud se to nezmění, hrozí, že výsledek bude zklamáním.
Stát vykoupil vepřín v Letech u Písku navzdory odporu části veřejnosti i politické reprezentace. Daniel Herman by se dopustil orwellovského doublethingu, kdyby dokončil sporné církevní restituce s tím, že jde o finanční náhradu křivd minulosti, a zároveň nevykoupil vepřín stojící na místě bývalého koncentračního tábora. Byl to právě bývalý ministr kultury, kdo po dekádách snah přeživších a pozůstalých, romských i neromských aktivistů a institucí, historiků i některých solitérních politiků, například Jiřího Dienstbiera, dotáhl celou věc až k podpisu smlouvy, a splnil tak svoji dějinnou úlohu. Za odstranění vepřína, které mělo být již dávno samozřejmostí, mu však není třeba dále děkovat.
Bezprostředně po zveřejnění rozhodnutí vlády vykoupit prasečák a delegovat Muzeum romské kultury (MRK) vytvořením důstojného pietního místa se zvedla v naší kotlině celkem očekávaná vlna nevole. Kromě popírání romského holocaustu ze strany vysoké politické reprezentace došlo i na přímou akci rasistů, kteří zhanobili stávající pomník romského holocaustu zkrvavenou prasečí hlavou. Nechutnost těchto projevů skutečně předčila očekávání. Vše pak korunovalo rozhodování o odvolání Tomia Okamury z pozice místopředsedy Poslanecké sněmovny za jeho znevažování utrpení Romů v Letech. Andrej Babiš svou absenci při hlasování, kterou umožnil setrvání rasisty ve funkci, omluvil tím, že právě tou dobou jinde kladl věnce na připomínku romského holocaustu. Pokrytectví ? pokud ne rovnou cynismus ? této performativní tryzny by se dalo krájet a je pro současnou vládu příznačné.
Příliš široká participace
Snad všichni, kdo zrovna nehanobili a nenadávali na rozhodnutí vykoupit vepřín ze státních peněz, chtěli alespoň přispět dobrou radou, jak by takový památník měl vypadat. Snaha Muzea romské kultury otevřít plánování památníku participaci občanů je skutečně obdivuhodná. Svoje návrhy můžete posílat muzeu e-mailem, ale taky se osobně účastnit debat v Brně, Praze, a dokonce i v bezprostřední blízkosti památníku na jihu Čech, aby se mohli vyslovit i v okolí žijící obyvatelé. S takovým počtem zúčastněných aktérů je však participace, pokud by o ni skutečně šlo, značný oříšek. Vynořují se důvodné obavy, které jako autoři článku sdílíme, že jinak chvályhodný proces participace může přinést za těchto okolností veliké zklamání.
V úvodu do Manuálu participace v plánovaní města, vydaného Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy, se píše: ?Existuje celá řada příkladů, kdy dobře míněná iniciativa samosprávy nebo investora umožnit vyjádření veřejnosti k rozvojovému záměru přinesla spíše negativní efekty. Často se tak děje proto, že proces participace není správně nastaven, například vybízí veřejnost k zapojení v nevhodné fázi nebo v nevhodné míře, nedostatečně komunikuje záměr nebo komunikuje pro laickou veřejnost nevhodnou formou.? Špatná participace je mnohdy horší než žádná. Muzeum romské kultury je v současnosti nuceno jednat pod tlakem a v rychlosti, která podle nás neodpovídá závažnosti dané problematiky a zvláště charakteru zvolené metody plánování. Vytvořit důstojné místo připomínky romského holocaustu v Letech u Písku je příležitost, která se naskytla po dekádách plných stále přetrvávajícího pohrdání a nezájmu, jako výsledek dlouhých vyjednávání, ale i blokád a mravenčí práce historiků. Několik měsíců nebo další rok pro skutečné participativní plánování podoby památníku bychom si v této situaci měli mít možnost dovolit.
Mohyla s křížem, nebo alej?
Hlas přímých pozůstalých by měl být nepochybně pro budoucí podobu památníku jedním z rozhodujících a je si toho vědomo i Muzeum romské kultury, když s nimi jedná. Musíme se znovu a co nejupřímněji ptát, jakým způsobem se s pozůstalými vlastně vyjednávalo a zda byli k vyjednávání pozváni skutečně všichni přeživší a pozůstalí, případně jak probíhal jejich výběr. Reflexe naší pozice by totiž měla probíhat jinak, než jak ji předvádí Andrej Babiš, když projevuje úctu, aniž by ji skutečně projevil. Participace nesmí fungovat jako alibi pokrytců.
Z první veřejně anoncované debaty jsme se z úst paní ředitelky MRK dozvěděli, že podobou navrženou pozůstalými má být mohyla s křížem. Podrobnosti o metodě, vedoucí k tomuto rozhodnutí, nevíme. Na mohyle s křížem by nemuselo být opravdu vůbec nic špatného, ale není to jediný návrh, ke kterému se ředitelka MRK v současnosti ? ještě před vypsáním soutěže ? přiklání. Podporuje také třeba záměr nechat na místě vysázet alej s počtem stromů, odpovídajícím počtu obětí. To je jistě citlivá koncepce pietního místa, ale není brzy? Povede se vůbec zpřesnit počet zemřelých? Oproti dnes uváděnému číslu může být skutečný počet obětí vyšší, jak podle archeologa Pavla Vařeky naznačují výsledky neinvazivního geofyzikálního průzkumu ? ty by však musel potvrdit další forenzní průzkum. Exhumaci nemusí chtít ani pozůstalí, a navíc je zřejmé, že u stromořadí jde o symbol ? přesný počet není důležitý. Bylo by však absurdní, kdyby právě symbolické vyčíslení vytvořilo překážku pro vyčíslení důkazní.
Během diskuse 2. března ve Skautském institutu byly prezentovány dvě koncepce, které moderátorka představila jako protichůdné. První akcentuje pietní, tichou a kontemplativní funkci v kontrastu k didaktické, moderní a vzdělávací. Moderní vzdělávání je zkratkovitě spojeno s ?audiovizuálními koutky?, replikami ubikací a informačními tabulemi. Máme obavu, aby se neopakovala necitlivá řešení, která známe z návštěv řady míst spojených s připomínkou koncentračních a vyhlazovacích táborů, jež souvisejí s naší rodinnou historií (i když se netýká konkrétně tábora v Letech). Chceme, aby se pozůstalí nemuseli stát svědky disneylandizace místa vražd a utrpení ve formě zážitkové turistiky, kterou podněcují právě bizarní výstavní zákoutí piet na takzvaných místech hrůzy.
Posílit víru ve společnost
Jsme sice ujišťováni, že na památník má být vypsána architektonická soutěž podle pravidel komory českých architektů. Budou se prý zvát prestižní architektonická studia a mnohé to uklidní. Jenže lidem z prostředí kultury taková odpověď nesmí stačit. Férová soutěž není zárukou dobrého výsledku, ten se odvíjí už od zadání. Nepovažujeme za vhodné vytvářet ?divácky poutavé a didaktikou protknuté? expozice. Řešení prostoru by mělo nabídnout možnost být sám v krajině, jejíž integrální součástí je památník tvořený střídmou, spíše zahradně architektonickou intervencí, doplněnou jen o nejnutnější údaje. Obsáhlý historický výklad by měl být dostupný na webu památníku. Prostorem by měli provádět živí, vyškolení průvodci, kteří těm, co nepřišli jen kontemplovat, připomenou minulost a zodpoví dotazy. Na rozdíl od tabulí a projekcí totiž mohou informace přizpůsobit různorodým potřebám návštěvníků. Pietní charakter místa nemůže podle nás být naplněn multimediálními instalacemi, které zastarávají technicky i esteticky spíš v horizontu měsíců než roků, natož třeba galerií současného romského umění (což v návrzích také zaznívá).
Naštěstí o naše ani o žádné jiné konkrétní představy v tuto chvíli nejde a jít by nemělo. Našim cílem není prosazení konkrétního estetického řešení, ale toho, aby se citlivě, ale ne pokrytecky nastavila participace, která bude klíčová pro vstupní zadání architektonické soutěže. Jsme přesvědčení, že není žádná vhodnější instituce, která by měla mít výslednou podobu na starost, než Muzeum romské kultury. Věříme, že paní ředitelka vyhodnotí dosavadní participaci jako nekoordinovanou a nezačne s architektonickou soutěží dříve, než vytvoří plán participace, na jejímž základě a po jejím řádném ukončení teprve vznikne zadání. Proces, jakým památník vzniká, pro nás může být v těžkých časech vzrůstajícího nacionalismu velmi důležitý. Tvorba památníku ?zespoda? je zároveň posílením víry ve společnost, v níž menšiny nemusí být utlačovány většinou a participace a solidarita nejsou pouze prázdná slova.
Autoři jsou umělci.
