Rumunská lekce aneb Protest nad zlato
When the Czech Republic says „Romania,“ a few of us scream on our face only a grin of contempt. This country is much more connected with this country than „mere“ two hundred years of history, twenty years of common frontiers between the world wars or an authentic wave of solidarity in 1968. Even today, the „remote backward Balkan country“ combines us more than the average proud white Czech-Zapadan admitted. From Romanian experience, we could learn in lessons. Or rather they should teach.
Protest as inspiration
Romania is the ideal textbook of where the direct election of the President leads in combination with the disorganized party system and the extremely strong personalization of politics. Such a „dawn“ of direct democracy began to dazzle and irradiate Romanians immediately after the famous revolution of 1989. Politics is here – much like in the Czech Republic – fully under the direction of the so-called moguls (the analogy of our godparents) whose personal influence connects the sphere of political, economic and media. The liberated nation has also begun to overwrite bad political textbooks and show that the premier-presidential conflicts in semi-presidential regimes are not limited to ideologically contradictory actors. From the hangover of semiprezidencialism, Romanians have been slowly recovering for almost a quarter century, but this painful chapter is still waiting for us. But what happened: we have what we wanted.
But let’s take a look at the area where we have something to learn from the Romanian society – without the slightest trace of irony. It is a culture of protest. And also the efficiency and success of popular defiance. The massive street storm has recently led to the fall of incompetent governments in just two countries in the southeast of the European Union – Romania and Bulgaria. Coincidentally, in countries where the (similarly as elsewhere) fictional dictatorship of the proletariat has replaced a genuine cut-throat patriotism.
Co je důležité: frustrované společnosti na obou březích Dunaje dokázaly nejen deklarovat, ale také ?provést? dost. Rumunské drama z loňské zimy, kdy násilné protesty vedly k pádu vlády, je snad i v provinčním a do sebe zahleděném českém prostředí dostatečně známé. Jiný ? zcela aktuální ? příběh však zatím české pozornosti veskrze uniká. Jen zcela okrajově totiž v našich médiích probleskly zprávy o zářijových protestech proti těžbě zlata v rumunské oblasti Rosia Montana. A pokud, tak se zprávy jednostranně zaměřovaly hlavně na ekologickou stránku věci.
Korporace může vyvlastňovat
Nejsem sice kvalifikován to posoudit, ale připusťme, že kyanidová těžba zlata opravdu asi není tou ekologicky nejšetrnější metodou. Podstatná jsou tu však tři jiná hlediska: politické, ekonomické a mediální. Ekonomickou tajenku není tak těžké rozluštit. Na jedné straně stojí mocný ekonomický hráč, kanadská korporace Gabriel Resources a její rumunská pobočka Rosia Montana Gold Corporation. Na druhé straně ekonomicky dysfunkční, ale turisticky potenciálně atraktivní region. A na třetí straně konglomerát rumunských mogulů (kmotrů), jejichž zájmy se v tak velké věci navzájem drží v šachu. Celý projekt byl tudíž dlouho uložen u ledu.
Při takovéto konfiguraci asi nepřekvapí, že se zde setkáme se zcela typickými schématy a šablonami. Například, že rumunský stát uzavře s kanadskou společností Gabriel Resources nápadně nevýhodnou smlouvu. Ostatně jak jinak v typickém středo-východoevropském rovnodaňovém ráji. A aby toho nebylo málo, stát deleguje na korporaci některé klíčové výsady své moci. Soukromá společnost tak například v dotyčném regionu ? ?vyzbrojena? principem veřejného zájmu ? sama může provádět vyvlastňování. Tedy aspoň podle vládního návrhu zákona přijatého koncem srpna a nyní čekajícího na schválení oběma komorami parlamentu.
Ekonomickou úvahu proto můžeme uzavřít všeobecně platnou poučkou, která spolehlivě funguje snad ve všech režimech, ve všech érách a na všech kontinentech: prokletí nerostného bohatství. Jihoameričané, Afričané a mnozí další by o tom mohli vyprávět.
Provázanost s kmotry
Nyní otevřeme politickou úvahu. A to problémem či spíše prokletím ?silné? vlády. Proč ty uvozovky? Není totiž nic horšího než silná vláda, která stojí na slabých základech. Jinak řečeno, pseudostranický pseudosystém, který je plně v režii ?silných osobností? (to je ostatně i vysněný ráj nejednoho Čecha, který by už konečně zatopil těm ošklivým partajím). Taková vláda se však pohybuje na hřišti neustálými konflikty rozežíraného poloprezidentského režimu.
Dnešní ?silná? rumunská vláda, vedená navíc opravdu silným premiérem Victorem Pontou si svoji volební sílu vysloužila lacino. Šedesát procent hlasů a sedmdesát procent mandátů získala ve volbách v roce 2012, které byly vlastně dohrou ?zimní revoluce? téhož roku a které definitivně smetly pohrobky škrtátorských vlád. Fantastický volební výsledek je totiž hlavně vizitkou nenáviděné předchozí garnitury pod patronátem prezidenta Traiana Basesca, jehož velkolepé kampaně proti komunismu už po šesti letech prostě nestačily na zakrytí skutečných problémů země.
Nynější Pontova vláda je, bůhvíproč, onálepkována jako ?levicová?. Snad proto, že polovinu jejího jádra tvoří ?bývalí komunisté? (druhou polovinu však ?bývalí antikomunisté?) a že proprezidentská (probasescovská) aliance, její hlavní konkurent, se v posledních volbách nazvala jako ?pravicová?. Ve skutečnosti je dnes vládnoucí rumunská Sociálně liberální unie personálně dvouhlavým pravo-levým spojenectvím (tvoří ho sociální demokrat Victor Ponta a národní liberál Crin Antonescu), které drží pohromadě odpor proti někdejším ambicím prezidenta Basesca. Je to vlastně aliance dvou aliancí: levého středu a pravého středu. A ponechme stranou, že pojmy jako pravice a levice jsou v Rumunsku snad více než jinde pouhou prázdnou nálepkou, pod níž se skrývá mogulská politika.
Co by na to asi řekli Češi? Politiku ?nezávislých silných osobností?, ?neideologických ideologií? a ?nestranických stran? milují. Kmotry, korupci a klientelismus nenávidí. Jen jaksi přehlížejí, že obě věci k sobě neoddělitelně patří.
Mediální kouřová clona
Zpět k Rumunsku. Dokud byl dnešní premiér Victor Ponta v opozici, byl hlasitým odpůrcem těžby zlata v Rosia Montana. On vlastně ?tak trochu proti? zůstal i poté, co jeho kabinet navrhl sporný zákon o vyvlastňování. Jisté místní televizní stanici totiž prozradil, že on sám nakonec bude v parlamentu hlasovat proti. Inu, silné vlády se někdy vyznačují silným alibismem. A nejen na Pražském hradě se setkáme s rozdvojenými či dokonce roztrojenými politickými osobnostmi: Ponta-občan, Ponta-poslanec, Ponta-premiér. A k zázračnému obratu dodejme ještě jednu ukázku dokonalého alibismu. Ústy Pontova spoluvládce liberála Crina Antonesca totiž vláda navrhuje, aby bylo parlamentní hlasování o zákonu odloženo na neurčito.
Asi nejzajímavější na celém příběhu je aspekt mediální. Právě na tomto poli měl totiž vládně-těžařský konglomerát svou partii rozehranou nejvelkoryseji ? a právě zde jejich tahy překvapivě nejvíce selhaly. Hra to vpravdě nebyla nijak geniální ani inovativní. Staré známé metody: manipulace veřejného mínění, mediální blokáda (cenzura?) protestů, doplněná osvědčenou taktikou kouřové clony (vypouštění zcela irelevantních kvazitémat). Rumunská stanice ProTV tak místo protestů proti těžbě v Rosia Montana vysílala zprávy o narození vnuka prezidenta Basesca (a propos, narodil se jeho dceři, europoslankyni Eleně).
Celý plán na mediální blokádu však jaksi nepočítal s úlohou sociálních sítí, které dokázaly zkorumpované rumunské televize a deníky velmi účinně suplovat. Objevují se dokonce analogie mezi ?Arabským jarem?, ?Tureckým létem? a ?Rumunským podzimem?. Geografický směr šíření protestů se z našeho pohledu zdá nadějný ? vyústění již méně (i když v Rumunsku je, připusťme, zatím vše otevřené).
Falešný pragmatismus
Pro českého pozorovatele by měly být varovné především následující momenty: mediální mlha plus hyperpersonalisovaná bulvární pseudopolitika v režii kvazistran ovládaných moguly-kmotry. To vše se navíc, jak bylo řečeno, odehrává v podmínkách konfliktního poloprezidentského režimu. Snad jediné dobré na něm aktuálně je, že rumunská vládní garnitura není ochotna jít do tvrdého střetu s protestujícími kvůli blížícím se prezidentským volbám 2014. Takovéto prostředí je ideální živnou půdou pro falešný ?pragmatismus dobrého hospodáře?. Zejména konzervativní levice je k této ne-politice náchylná. Říká: zapomeňme na ideologické rozdíly, žádné doleva, žádné doprava, sežeňme nezávislé odborníky a schopné praktiky z regionů a pojďme společně kupředu.
Such a conservative-leftist „pragmatism of a good farmer“ is commonly referred to in the Czech Republic as populism, which is, in fact, a delusion to anyone, anytime and for anything. In this case, however, it is really low. The declared social sense, care for jobs in the deprived region and the willingness to Keynesian incentives (mines, nuclear power stations, and shipping can easily be installed) often hide extraordinary relationships with big business and interconnection with multinational corporations.
The author is a political scientist.
