Na cestách Ukrajinou: Kolem se střílí

Přinášíme závěrečný díl reportáže z cesty po Ukrajině, na niž se vydal spolupracovník A2larmu Miroslav Tomek.

V Doněcku jsme se dostali na mítink příznivců Doněcké lidové republiky na Leninově náměstí. Okolo vládne horké a ospalé nedělní odpoledne, ve strachu z možných provokací mají ve městě všude zavřeno. Na mítinku je asi pět set lidí, ale nemálo jich zřejmě odešlo na demonstraci u rezidence oligarchy Rinata Achmetova. Největší vzrušení však nebudí řeči z tribuny plné nenávisti ke Kyjevu a oligarchům, nýbrž skupinka mladých Bělorusů s kamerou. Z nějakého důvodu vzbudili nevoli místních a na svou obranu vytahují pasy. Mávají jimi nad hlavami, aby přesvědčili shromážděný hlouček, že jsou přátelé. Když je oslovíme, zvou nás hned, abychom s nimi večer jeli ještě do Mariupolu, což po kratším váhání s díky odmítáme.

Kousek od tribuny nás překvapí vysoký mladý muž v uniformě s polskou vlajkou na rukávu. S organizátory mluví anglicky a za pár minut si stoupne k mikrofonu, aby vyjádřil donbaskému lidu solidaritu jménem svobodných Poláků. Bartosz Bekier, student politologie a člen marginální polské neofašistické organizace Falanga, před několika lety navštívil také Sýrii, kde se setkal s představiteli Asadova režimu. Ve svých zápiscích vypráví o tom, jak ho doprovázeli po zuby ozbrojení bojovníci Doněcké lidové republiky ? prý se mu dostalo privilegií, které neměli ani novináři velkých západních médií. Absurdní podívaná, když uvážíme, že mluvil na náměstí pod sochou Lenina a vedle stánku zdobeného symbolikou ukrajinské komunistické strany. Jeden z organizátorů na sobě měl tričko s anarchistickým áčkem. Skutečně, levicová symbolika se zde toleruje více než na kyjevském Majdanu. Nevím ale, jestli je to zvláštní důvod k radosti.

Galerie obsazená zástupci lidu

Další den míříme do galerie Izoljacija. Galerie vznikla v areálu továrny, která do konce devadesátých let vyráběla izolační materiály ? odtud její jméno. Po dlouhé cestě malým městským autobusem vystupujeme u nenápadné vrátnice, hlídané chlapíkem v zeleném. Lidé z galerie nás vyzvedávají a svěřují nás do rukou Alesji, která nás provádí po celém pozemku. Jde snad o jedinou podobnou instituci na světě, která má v areálu vlastní haldu. Ostatně, haldy jsou základním poznávacím znakem města. V galerii každý rok probíhají rezidenční pobyty ukrajinských i zahraničních umělců, leckdy jde o známá jména. Pobýval tu například Daniel Buren, tvůrce specifických architektonických instalací s kontrastními pruhy. Zaujmou nás i mýdlové sochy Marije Kulikovské. Postaveny pod širým nebem se postupně rozpouštějí, degenerují jako těla živých lidí. Fond, který pobyty a veškerou činnost financuje, založila jistá místní podnikatelka. Obecenstvo, které si do galerie nachází cestu, není příliš početné, většinou jde o lidi, kteří sem chodí na všechny akce. Přitom instituce nemá v celém regionu prakticky obdoby, a to i jako projekt, jehož náplní je mimo jiné uchování výjimečného dědictví průmyslové architektury.

Byl to granát, šrapnel nebo mina z minometu? Nevíme. Další rány se už neozývají, a tak jdeme na vlak ? nechce se nám zůstávat v zóně bojových operací. Na místních lidech žádné zvláštní znepokojení vidět není, snad jen jdou o trochu rychleji než obvykle.

Průvodkyně Alesja říká, že by si přála, aby celá epizoda s Doněckou lidovou republikou co nejdříve skončila. Za panujících nejistých podmínek Izoljacija v podstatě nemůže fungovat. Ještě na konci dubna se zde konal třídenní literární festival, kterého se účastnilo dvacet autorů, ale 9. června se zde objevili ozbrojení lidé, kteří galerii jménem lidové republiky zabrali, prý za účelem uskladnění humanitární pomoci. Představitelé nové republiky se ostatně už dříve netajili tím, že Izoljacija u nich nevyvolává pražádné sympatie. Alesja říká, že se prý těší až budou moci mládeži říkat, kam má a kam nemá chodit. ?A Izoljacija bude mezi těmi místy, která rozhodně doporučovat nebudou,? dodává. Ona sama se účastnila mnoha proukrajinských akcí a s lidmi, kteří nyní reprezentují nový režim, měla ona i celá galerie konflikt už minulý rok, ještě předtím, než vůbec nějaký Majdan začal. Nervózně se ohlížím na bezcílně se motajícího sekuriťáka, který má na zádech velký nápis ?RUS?. Není to snad agent?

Kdo je tady terorista

Když o pár hodin později sedíme na schodech domu kousek od nádraží, přemýšlíme o tom, jak překvapivě klidně všechno probíhalo. Na nádraží, které se nachází nedaleko od letiště, kde se prý už od rána bojuje, je sice zavřeno pár stánků, ale lístky jsme u pokladny dostali bez problémů a nakonec jsme nakoupili i zásoby na cestu. Slyšíme zvuky přelétávajících letadel. Vtom se ozve praskavý zvuk. Z místa, kde sedíme, vidíme zmateně pobíhající lidi. Jako první utíká policejní hlídka. Zvedáme se a jdeme se ukrýt do otevřených dveří blízkého paneláku. Nechávám na místě půlku piva, Marcin svoje dopíjí a nezapomene se pochlubit, že se v mé společnosti pomalu stává Čechem: ?Kolem se střílí a já piju pivo.? Starší paní, která sem také zamířila, říká, že nějaké ženě utrhl výbuch hlavu. Byl to granát, šrapnel nebo mina z minometu? Nevíme. Další rány se už neozývají, a tak jdeme na vlak ? nechce se nám zůstávat v zóně bojových operací. Na místních lidech žádné zvláštní znepokojení vidět není, snad jen jdou o trochu rychleji než obvykle. Začíná bouřka, zvuk hromů se v našich uších proměňuje v další exploze. Když se usadíme ve vlaku, kde průvodčí hlasitě proklíná Kyjev, kam vlak nicméně jede, zadíváme se na pětiletého chlapečka, který na stolku mezi lehátky rozložil plastové vojáčky a nutí maminku ke svedení bitvy.

Není jasné, kdo a po kom střílel. Ukrajinská armáda tvrdí, že šlo o provokaci teroristů. To nezní příliš pravděpodobně, ale není vyloučeno, že před nádraží mohla dopadnout raketa, pokud se domobrana Doněcké lidové republiky opět pokoušela střílet po letadlech.

Ráno přijíždíme do Kyjeva. Je tu všechno při starém. Nový ukrajinský prezident slibuje, že protiteroristická operace bude pokračovat na kvalitativně vyšší úrovni. Roksolana sleduje zprávy, a na Facebooku píše, že jí to všechno připadá absurdní ? někdo oslavuje vítězství a o pár set kilometrů dál, ale ve stejné zemi, se ostřeluje nádraží plné lidí. V hotelu Ukrajina má přednášet a šířit své zkušenosti bývalý ředitel ÚSTR Pavel Žáček. To se dozvídám od bohemistky Tetjany, která mu bude tlumočit. Víc mě zaujme, když vypráví o tom, jak u jejich vesnice nedaleko od ruských hranic umístili tank. Nepojízdný kolos přivlekl tahač. Otec Tetjany, bývalý tankista, si prý s tím kusem šrotu dva měsíce po odpoledních hrál a nakonec ho zpojízdnil. K tanku přibyla ještě stovka hladových vojáků, tábořících v lese, kterým vesničané nosili brambory. Další důvod myslet si, že s protiteroristickou operací to opravdu nebude jednoduché. A ještě složitější je to s otázkou, kolik obyvatel Doněcka podporuje nezávislost v podobě Lidové republiky. A ani dnes, dlouho po mém návratu, není situace na východě Ukrajiny blíže k řešení.

Autor je ukrajinista.