Ladislav Helge byl sám se sebou vyrovnaný
Vzpomínka na filmového režiséra Ladislava Helgeho, jenž 31. ledna zemřel ve věku 88 let.
Je tomu přesně patnáct let, co jsem coby adept filmové historiografie vyhledal jednoho z mimořádných tvůrců československého filmu padesátých a šedesátých let, režiséra Ladislava Helgeho, a pokusil se jej přimět ke vzniku knižní monografie a rozhovoru.
Těmi, kdo jej znali, jsem byl odrazován: Helge, autor politicko-moralistních dramat Škola otců, Velká samota a Stud se stáhnul z veřejného života a většinu roku sám pobýval ve vesničce Starov v Pošumaví, takřka bez kontaktu s lidmi mimo svou rodinu. Navštívil jsem jej bez předchozího avíza, což ? jak mi později přiznal ? byla jediná cesta, jak se vyhnout zdvořilému odmítnutí.
Racionalizace sebe sama v historii
Plachý samotář v domku za clonou stromů uvařil na kamnech kávu a v následujících hodinách, dnech a měsících se stal výjimečným, přátelským společníkem a zdrojem nepřeberných, naprosto přesných detailů z půlstoletí běhu tuzemské kinematografie, kterou kdysi výrazně poznamenal.
Postupně se stával pevným charakterem analyzujícím sociální realitu a snažícím se posunout hranice možného v prosazení společenské spravedlnosti a svobodného uměleckého díla coby aktivního činitele v procesu individuální i politické proměny.
Představa o muži zakleslém v minulých křivdách vzala ihned za své. Helge, který byť by měl důvody žehrat na osud poté, co byl v padesátých letech donucen změnit vyznění jednoho z děl (Velká samota), realizace dalšího mu byla zcela zapovězena (Věž) a s počátkem normalizace byl jako jeden z mála (spolu s Pavlem Juráčkem či Jaromírem Kallistou) zcela vyřazen z filmového oboru, se naopak představil jako intelektuál otevřený mnoha interpretacím dřívějšího i aktuálního dění. Přede mnou stál pečlivý čtenář nejnovější publicistiky i vážné literatury, filmový divák, profesionál zorientovaný v moderních trendech s mimořádnou zvídavostí a touhou po vstřícné komunikaci s uměleckým dílem a společností. Z nedávných dob zůstal v Helgem vehementní zájem o FAMU, jejíž katedru režie krátce vedl, i pozitivní příklon k tvůrcům typu Bohdana Slámy či Petra Václava.
Co mě ale zaujalo nejvíce a přimělo k nejednomu srovnání s Helgeho generačními souputníky, byla racionalizace sebe sama v historii, schopnost kritického posouzení vlastní role v kontextu doby i objektivizační balancování hodnocení ostatních a okolního dění. Žádné bolestínství, nýbrž vědoucí zvážení možností společnosti a doby, žádné flagelantství, ale ostré a ironické pojednání vlastních chyb a nevyužitých možností. Vymezení se vůči slabosti jdoucí ruku v ruce s pochopením lidského ustrojení.
Závažná témata a nesnadné hledání stylu
Helge se coby mladík dostal k filmovému oboru ještě před koncem druhé světové války a propadl mu jako nadšenec a příslušník takzvané off FAMU generace, aby v souvislosti s jeho debutem už ve druhé polovině padesátých let poprvé zazněl termín ?nová vlna československého filmu?. Nebyl a ani nemohl být v kinematografii disidentem, zato se postupně stával pevným charakterem analyzujícím sociální realitu a snažícím se posunout hranice možného v prosazení společenské spravedlnosti a svobodného uměleckého díla coby aktivního činitele v procesu individuální i politické proměny. Závažná témata mu byla přirozená, styl hledal nesnadno a mnohdy bolestně, v oboustranném dialogu s tehdejší filmovou kritikou (Bílá oblaka, První den mého syna).
Svůj mimořádný kredit obhájil nejen filmy, ale i působením ve Filmovém a televizním svazu a nekompromisními postoji v době po srpnu 1968, kdy sehrál stěžejní roli v Koordinačním výboru uměleckých svazů. Byl oporou mnohým z následovníků, mezi něž bychom mohli zařadit především Evalda Schorma, Ivana Passera či Martina Hollého, osobností, s níž bylo možno prudce, nicméně konstruktivně řešit strukturální problémy kinematografie, kultury, společnosti. Socialista varující před korupcí moci, jehož politické přesvědčení znatelně vycházelo z křesťanského étosu. Racionální tvůrčí i lidský typ s mimořádnou empatií vůči druhým.
?Jsem sám se sebou vyrovnaný,? zní poslední věta našeho rozhovoru. Znamená upřímné a nesnadné promýšlení vlastního života a tvorby, stejně jako pokoru před tím, co již nelze ovlivnit.
Čest Vaší památce a děkuji za vše, pane režisére!
Autor je filmový historik.
