Život se supermarkety: boj o místo v regále
- První supermarket byl otevřen v roce 1991 v Jihlavě, a to v situaci, kdy maloobchodní trh s potravinami byl poddimenzovaný, centralizovaný, obchodů bylo málo a nabídka nebyla příliš pestrá. A do takového prostředí přišly supermarkety. První z nich většinou přebíraly tehdejší Jednoty, Prameny a malé samoobsluhy postavené v rámci akce Z a teprve později si jednotlivé řetězce začaly stavět svoje vlastní prodejny. Zajímavé je, že většina z řetězců, které sem přišly na začátku devadesátých let jako první, potom z toho trhu jako první odešly. Myslím si, že to bylo způsobeno celkem precizní strategií, používanou všude, která jim ale u nás zcela nevyšla. To znamená přijít do nějaké lokality, nasadit dumpingové ceny, pomocí nichž dojde k likvidaci veškeré konkurence v blízkém okolí, a v momentě, kdy konkurence už neexistuje, případně je oslabena, zvednout ceny, a tak si vykompenzovat ztrátu z prvního období. Všechny řetězce mají za sebou zázemí velkých nadnárodních korporací, které je podržely, a mohly si tak počáteční ztrátu dovolit na rozdíl od obchodů, které v tom regionu byly. Tato strategie rušení konkurence byla úspěšná, ale pouze částečně, protože se stejnou strategií, s jakou přišly na začátku devadesátých let supermarkety, vstoupily v roce 1996 hypermarkety, čímž začaly spolu se supermarkety likvidovat nejen ty drobné prodejce, ale začaly si konkurovat mezi sebou. A potom, na konci devadesátých let, přišly diskontní prodejny ? týká se to hlavně velkého nástupu řetězce Lidl ?, které zavedly stejnou strategii. Takže ty řetězce jako Delvita, K-mart a podobně, které se objevily na českém trhu jako první, tuto konkurenci nezvládly, protože v momentě, kdy měly už začít pořádně vydělávat díky zvyšování cen, objevila se konkurence, která jim neumožnila dohnat ztráty.
- Původní předpoklady, že v České republice může být maximálně sto hypermarketů, samozřejmě vzaly za své, v současné době tu máme více než tři sta hypermarketů, přes 1 300 supermarketů a diskontních prodejen. Ze statistik, které dělá například agentura Incoma GFK či společnost Nielsen, vyplývá, že Česká republika je v počtu hypermarketů na obyvatele mezi zeměmi střední a východní Evropy na špici a že například přes 81 procent z celkového obratu v kategorii potravin a obchodů se smíšeným zbožím probíhá v supermarketech a hypermarketech. Existuje zbytek malých nezávislých prodejen, ale ty postupně ubývají. Jen v roce 2015 zmizelo 275 nezávislých prodejen do velikost 400 m2, zatímco byly otevřeny čtyři nové hypermarkety. Otázkou také je, jak se projeví nový trend, kterým je internetové nakupování jestli se stane konkurencí ? ať už malým nezávislým prodejnám, či řetězcům ?, nebo jen určitou formou, kterou tyto obchody využijí. Z velkých řetězců již dvě třetiny tento způsob prodeje nabízejí.
- Asi nejzásadnější je, že pokud vyrábíte jakoukoliv potravinu ve větším množství ? a nikoliv jen například marmeládu pro sebe a známé ?, nemůžete si dovolit řetězce ignorovat. Nemůžete prodávat pouze v nějakých specializovaných prodejnách, nebudou vám stačit pouze farmářské trhy nebo prodejny zdravé výživy. Když vyrábíte potraviny jako byznys, musíte je prodávat skrze řetězce. A abyste se dostal do prodejní sítě řetězců, musíte přistoupit na jejich podmínky. Ale jak už jsem upozorňoval, trh je koncentrovaný, je ovládán několika řetězci a přestává platit tržní princip nabídky a poptávky. Je pokřiven v tom smyslu, že řetězec přijde s poptávkou chci, abyste mi vyrobil kečup za takovouto cenu a je mi jedno jak. A vy máte dvě možnosti. Buď na to přistoupíte, abyste se dostal do řetězce, ale tím pádem často snižujete kvalitu, anebo na to nepřistoupíte, ale potom vlastně nemůžete plnohodnotně podnikat, protože trh je ovládán pouze několika distribučními subjekty. Obdobně je to u pěstitelů zeleniny či ovoce: nejste schopen dodat daný produkt za cenu požadovanou řetězcem ? například proto, že v letošním roce byla menší úroda ?, můžete být obratem nahrazen třeba dodávkami od zahraničních pěstitelů.
- Obchodní podmínky řetězců jsou velký problém, některé hypermarkety například nefungují jako obchod v klasickém stylu, tzn. že nakoupí zboží, přirazí si na tom nějakou marži, prodají to, mají nějaký zisk a zaplatí dodavateli, ale ? a teď použiju sice extrémní, avšak bohužel častý příklad ? tak, že řetězec řekne dovezte nám zboží, zaplaťte nám za to, že ho dáme do regálu, zaplaťte nám za konkrétní místo v regálu, například jestli bude v úrovní očí, což je jedno z preferovaných míst, zaplaťte nám za reklamu v našem časopisu, první dodávku nám dejte zdarma, udělejte několik ochutnávek do roka v našich prodejnách na vaše náklady, a až se vaše zboží prodá, my vám ho třeba za tři čtvrtě roku zaplatíme. A pokud se zboží neprodá, tak si ho odvezte sami zpět.
- //testalarm.futurehost.pl//wp-content/uploads/štefanec.jpg“ alt=“štefanec“ width=“768″ height=“499″ /> Milan Štefanec
- Velká část řetězců, které přicházejí ze zahraničí, některé zboží z České republiky vůbec nepoptávají ani nenakupují, protože ho berou ze zemí svého původu. Ilustrační příklad pěstujete rajčata nebo jablka, prodáváte je místním spotřebitelům v okolí místa, kde je pěstujete. Pro ně i pro vás jako výrobce je logické, že je berou od vás, protože mají levnější dopravu a mohou se s vámi domluvit, znáte se. V momentě, kdy do tohoto prostředí přijde například diskontní řetězec, pro malé lokální obchody vzniká velké riziko. Řetězce většinou nemají ten typ politiky, že by pro každou svou prodejnu smlouvaly s lokálními výrobci. Až tedy na drobné výjimky, které slouží spíš jako reklamní strategie, než že by znamenaly významnou část obratu řetězce. Je to tak, že řetězec má svůj centrální velkosklad, kterým zásobuje své prodejny. A tím pádem, pokud jste menší producent, který dokáže zajistit objem potravin pouze pro jednu nebo několik prodejen, jste pro ně nezajímavý. Tuto jemnou logistiku nezvládají, koncentrují se na velké producenty, kteří zásobí celý kraj nebo celou republiku. Pokud ho nemají, nebo místní producent je dražší, není problém si domluvit dovoz z Belgie, Holandska nebo Německa, kde řetězec působí dlouhodobě, má velkou síť a nasmlouvané množstevní slevy. Tímto způsobem to probíhalo, když řetězce začaly prodávat bioprodukty, když zjistily, že je to móda a roste poptávka. Začaly je nabízet ve velkém, ale bohužel většinou od zahraničních dodavatelů, takže místní biozemědělci začali být ohroženi masivním dovozem levnějších a často dotovaných zahraničních výrobků. Pro malé producenty je nákupní politika řetězců likvidační.
- Dalším důležitým tématem jsou estetická kritéria, která řetězce uplatňují vůči svým dodavatelům. I přes zrušení většiny estetických norem EU řetězce vyžadují, aby především ovoce a zelenina měly standardizovanou velikost, tvar a zabarvení. Samozřejmě velká část produkce těchto standardů nedosahuje, ačkoliv jsou chuťově i výživově na stejné úrovni. V našem prostředí se této problematice věnuje iniciativa Zachraň jídlo a například Kaufland jim sdělil, že ?zákazníkům by musel stát vysvětlit, že jablko s tečkou není závadné?. A Globus zase tvrdí ?My se musíme rozhodovat podle ekonomických ukazatelů.? Jak vnímáte tyto argumenty?
- Po pravdě tuto strategii řetězců nechápu, protože s jejich mocí v oblasti marketingu a reklamy by mohly udělat marketingovou kampaň, kterou by daly najevo, že jablka s tečkami a různou velikostí jsou prostě zcela v pořádku. Nemyslím si, že by to lidé nekupovali ? i proto, že roste obliba biovýrobků a místní produkce a tomuto trendu se postupně přizpůsobují i řetězce. Je pro mě záhada, proč tak tvrdošíjně trvají na některých svých estetických kritériích. Samozřejmě chápu, že je pro ně jednodušší prodávat rajčata bez chuti, která uměle dozrávají v etylenových dozrávárnách podle toho, jak je řetězce potřebují. Je to pro ně jednodušší a levnější než dovážet čerstvé zboží každý den od místního zemědělce. Často se také obhajují tím, že zákazníci to takhle chtějí. Jenže řetězce chování zákazníků v mnoha oblastech utvářejí a mění. Biovýrobky byly v minulosti fenomén několika alternativců a zdravých výživ. Dnes je to velký byznys, který řetězce nemohou přehlížet. Jsem si jistý, že lze vytvořit spotřební trend i z potravin, které jsou vyhazovány, protože nesplňují současná kritéria řetězců. Mohou říct tady máme jablko, které je specifické tím, že je trochu strakaté. Ale čekat na státní kampaň, která by dotovala byznys řetězců? I když je pravda, že tato logika je pro fungování řetězců typická: náklady přenášet na veřejné finance, zatímco zisk důsledně privatizovat. Řetězce mají přitom dostatek vlivu, aby nutnou změnu ve spotřebním chování udělaly samy, ale asi jim to nestojí za tu námahu. A podobně jako u biovýrobků si počkají, až to někdo jiný protlačí a někdo další z toho udělá fenomén ? a pak se jenom svezou.
- Podle odhadů se vyhodí, znehodnotí nebo neefektivně využije až polovina veškerých vyprodukovaných potravin. Stal se z toho významný sociální, ekologický, ekonomický a samozřejmě i politický problém. Také řetězce přímo i nepřímo přispívají k plýtvání. Existuje řada opatření, ve Francii byl například schválen návrh, aby řetězce nevyužité potraviny dále poskytovaly potravinovým bankám. U nás podobný návrh naráží na odpor řada senátorů a poslanců se ohradila, že stát by neměl určovat, jak soukromý podnikatelský subjekt naloží se svým majetkem. Jenže vzhledem k tomu, že plýtvání má natolik zásadně negativní dopad na životní prostředí, a tedy i na společnost, regulace, či lépe nastavení kritérií možností se ukazuje jako nevyhnutelnost.