Co je vlastně neoliberalismus?
- David Harvey vydal před více než deseti lety publikaci //books.google.com/books?id=CKUiKpWUv0YC“>Stručné dějiny neoliberalismu, která se stala jednou z nejvíce citovaných knih na toto téma. O čem přesně mluvíme, když je řeč o neoliberalismu? Jak změnit způsoby odporu proti němu? A proč je nutné vážně uvažovat o konci kapitalismu?
- Vždy jsem neoliberalismus považoval za politický projekt, který firemní kapitalistická třída používala proto, že se od konce šedesátých a v sedmdesátých letech cítila silně politicky i ekonomicky ohrožená. Zoufale si přála spustit politický projekt, který udrží na uzdě moc zaměstnanců. V mnoha směrech byl tento projekt kontrarevoluční. Měl v samém zárodku potlačit tehdejší revoluční hnutí ve velké části rozvojového světa (třeba v Mozambiku, Angole a podobně), ale také zarazit rostoucí vlnu //www.jacobinmag.com/2015/12/italian-communist-party-red-bologna-march-1977/“>komunistického vlivu v zemích jako Francie a Itálie a v menší míře hrozbu jejího nového vzedmutí ve Španělsku.
- Dokonce i v USA odbory vyprodukovaly kongres s demokratickou většinou, který měl celkem radikální úmysly. Na počátku sedmdesátých let si odbory spolu s dalšími sociálními hnutími vynutily spoustu reforem a iniciativ, které byly zaměřeny proti korporacím například Agenturu pro ochranu životního prostředí (EPA), Agenturu pro bezpečnost a zdraví při práci (OSHA), zákony na ochranu spotřebitelů a celou řadu věcí, které měly posílit práci ještě víc, než tomu bylo dřív.
- Takže v takové situaci byla moc firemní kapitalistické třídy globálně ohrožena, a tudíž se vynořila otázka, co s tím dělat. Vládnoucí třída nebyla vševědoucí, ale došlo jí, že musí bojovat hned na několika frontách na ideologické i politické, aby všemi možnými prostředky omezila moc práce. Z toho všeho vznikl politický projekt, který jsem nazval neoliberalismem.
- Boj na ideologické frontě znamenal řídit se radou člověka jménem //www.dailykos.com/story/2013/6/14/1216286/-Unions-Big-Business-the-Lewis“>Lewis Powell. Tento pán sepsal memorandum, v němž se píše, že věci zašly příliš daleko a že kapitál potřebuje kolektivní projekt. Memorandum pomohlo zmobilizovat Obchodní komoru a Business Roundtable (uskupení ředitelů největších amerických firem).
- A co se týče zaměstnanců ? úkolem bylo učinit domácí práci konkurenceschopnou v globálním rámci. Jedna z cest spočívala v otevření dveří imigraci. Například v šedesátých letech Němci dováželi tureckou práci, Francouzi maghrebskou práci a Britové práci z kolonií. Jenže tohle vedlo k velké nespokojenosti, bouřím a nepokojům. Místo toho si tedy zvolili opačnou cestu přesunout kapitál tam, kde jsou levné pracovní síly. Avšak pokud chcete, aby globalizace fungovala, musíte snížit cla a posílit finanční kapitál, který je nejmobilnější formou kapitálu. Takže finanční kapitál a věci jako plovoucí měnové kursy se staly pro zkrocení práce zásadní. Ideologické projekty privatizace a deregulace zároveň vytvořily nezaměstnanost. Čili nezaměstnanost doma a přemisťování pracovních míst do zahraničí. Třetím prvkem byla technologická změna, tedy deindustrializace prostřednictvím automatizace a robotizace. Taková byla strategie s cílem rozdrtit práci.
- Byl to ideologický a ekonomický útok. Právě v tom podle mě spočívá podstata neoliberalismu šlo o politický projekt a domnívám se, že firemní kapitalistická třída jej krok za krokem postupně rozjela. Nemyslím si, že začali čtením Hayeka nebo někoho jiného, ale intuitivně si řekli: ?Musíme pořádně zmáčknout pracující. Jak to uděláme?? A zjistili, že tu je po ruce ideologie, která tomu poslouží jako opora.
- Od vydání vaší knížky Stručné dějiny neoliberalismu se o tomto fenoménu popsaly stohy papíru. Podle všeho tady máme dva tábory společenské vědce, kteří se zajímají o intelektuální dějiny neoliberalismu, a lidi, kteří se orientují na ?reálný neoliberalismus?. Do které skupiny patříte vy?
- Ve společenských vědách existuje sklon hledat pro různé věci teorii jednoho náboje, tedy teorii jednostrannou ? a já mám ve zvyku se proti tomu stavět. Máme tu proto skupinu lidí, kteří říkají, že když je neoliberalismus ideologie, tak pišme jeho idealistické dějiny. Verzí tohoto přístupu je //www.jacobinmag.com/2014/12/foucault-interview/“>Foucaultova argumentace, která neoliberalizující tendence nachází už v 18. století.
- Počínaje sedmdesátými lety učinil Nejvyšší soud v USA řadu rozhodnutí, která umožnila firemní kapitalistické třídě kupovat si volby snadněji, než tomu bylo v minulosti. Například si všimněte reforem, které se týkají financování volebních kampaní a které považují příspěvky na kampaně za //www.cnn.com/2015/02/19/politics/sotu-fec-mccutcheon-scotus-political-donations-free-speech/“>formu svobody slova. V USA je sice dlouhá tradice kupování voleb velkými kapitalisty, ale v současné době byla tato praxe legalizována a nepovažuje se za korupci.
- V letech 1945?1973 se krizí objevilo velmi málo; bylo tu pár vážnějších momentů, ale žádné velké. Obrat k neoliberální politice nastal uprostřed //www.theguardian.com/environment/2011/mar/03/1970s-oil-price-shock“>krize v sedmdesátých letech a od té doby až dodnes byl náš systém celou sérií krizí. A krize samozřejmě vytvářejí podmínky pro budoucí krize. V letech 1982?1985 se objevily dluhové krize v Mexiku, Brazílii, Ekvádoru a vlastně ve všech rozvojových zemích včetně Polska. V letech 1987?1988 došlo k velké krizi amerických spořitelních a úvěrových institucí. Rozsáhlá krize se vyskytla i ve Švédsku v roce 1990 a všechny dotčené banky musely být znárodněny. Pak tu samozřejmě máme Indonésii a jihovýchodní Asii v letech 1997?1998, poté se krize přesunula do Ruska, následně do Brazílie a v letech 2001?2002 zasáhla Argentinu. V roce 2001 byly problémy v USA, přes které se přenesli tak, že vzali peníze z burzy a nasypali je do realitního trhu. V letech 2007?2008 se americký realitní trh zhroutil, a tudíž jste měli krizi tady. Můžete se podívat na mapu světa a pozorovat, jak se krizové tendence přesouvají z místa na místo.
- Jedním z velkých tahů neoliberalismu bylo v roce 1982 vyhození všech keynesiánů ze Světové banky a Mezinárodního měnového fondu ? a totální čistka v případě všech ekonomických poradců, kteří měli //www.jacobinmag.com/2016/06/keynes-roosevelt-fdr-depression-inflation-imf-world-bank/“>keynesiánské názory. Byli nahrazeni neoklasickými teoretiky hlásícími se k ekonomii strany nabídky ? a první věcí, kterou udělali, bylo rozhodnutí o tom, že od nynějška by se měl MMF řídit politikou strukturálních úprav, kdykoli někde nastane krize. V roce 1982 skutečně nastala dluhová krize v Mexiku. MMF pak prohlásil: ?My vás zachráníme.? Ale ve skutečnosti udělali to, že zachraňovali newyorské investiční banky a zaváděli politiku ?úsporných opatření?. Kvůli politice strukturálních úprav prosazované MMF utrpělo mexické obyvatelstvo pokles životní úrovně o nějakých 25 procent. Od té doby došlo v Mexiku asi ke čtyřem dalším ?strukturálním úpravám?. Více než jedna taková úprava proběhla v mnoha dalších zemích. Stala se z toho běžná praxe.
- A to, co teď //www.jacobinmag.com/2015/07/tsipras-varoufakis-kouvelakis-syriza-euro-debt/“>dělají Řecku, je skoro kopie toho, co provedli Mexiku v roce 1982, akorát je to o něco fikanější. Totéž se dělo také v USA v letech 2007?2008. Zachránili banky a donutili lidi za to zaplatit prostřednictvím politiky ?úsporných opatření?.
- Tak třeba si myslím, že kapitalistická třídní solidarita už není, co bývala. USA již nejsou geopoliticky v pozici, aby mohly celosvětově komandovat, jak tomu bylo v sedmdesátých letech. Domnívám se, že jsme v rámci mezinárodního systému svědky regionalizace globálních mocenských struktur ? vynořili se //www.jacobinmag.com/2016/05/brazil-south-africa-rousseff-zuma-imperialism-cia-coup/“>regionální hegemoni jako Německo v Evropě, Brazílie v Latinské Americe a Čína ve východní Asii.
- Spojené státy samozřejmě stále mají globální postavení, ale doba se změnila. Obama sice může jít na setkání G20 a říct ?Měli bychom udělat tohle?, ale Merkelová může odpovědět: ?My to dělat nebudeme.? To by se v sedmdesátých letech stát nemohlo. Geopolitická situace se tedy stala více regionalizovanou, je tu víc autonomie. Myslím, že zčásti se jedná o důsledek konce studené války, kdy se státy jako Německo už nemusí spoléhat na ochranu ze strany USA.
- Navíc má takzvaná ?nová kapitalistická třída?, kam patří třeba //www.jacobinmag.com/2015/12/bill-gates-ted-talk-renewable-energy-research-development-government/“>Bill Gates, Amazon a Silicon Valley, odlišnou politiku než tradiční kapitalistická třída svázaná s ropným a energetickým průmyslem. Z toho plyne, že mají sklon jít každý svou specifickou cestou, takže pak vidíme mnoho sektorového soupeření mezi energetickým kapitálem a finančním nebo mezi energetickým kapitálem a partou ze Silicon Valley a podobně. Existuje významná nejednotnost, která je vidět u věcí, jako je například klimatická změna.
- Jenže zatímco jí se daří dobře, kapitalismu se vede dost špatně. Míry zisku se sice dostaly na dřívější úroveň, ale //cos.unitedcp.com/blog/why-ultra-low-interest-rates-can-crimp-economic-growth“>míry reinvestic jsou strašlivě nízké, takže spousta peněz nejde zpět do výroby, ale na skupování půdy a pořizování aktiv.
- Mohu nabídnout k přemýšlení tuto tezi Co když každý vládnoucí výrobní systém spolu se svou specifickou politickou konfigurací vytváří způsob opozice jakožto svůj zrcadlový obraz? Co mám na mysli ? během fordistické organizace produkčního procesu měl tento zrcadlový obraz podobu odborového hnutí a klasických politických stran. Reorganizace produkčního procesu a obrat k flexibilní akumulaci během neoliberálního období pak vytvořily levici, která je rovněž v mnoha směrech jeho zrcadlem: funguje totiž na základě sítí, je decentralizovaná, nehierarchická. Myslím, že to je velmi zajímavá věc. A do určité míry takový zrcadlový obraz potvrzuje a utvrzuje to, co se snaží zničit. Koneckonců jsem toho názoru, že odborové hnutí v podstatě podepíralo fordismus. Domnívám se, že dnes velká část levice, jelikož je velmi autonomní a anarchická, vlastně nahrává koncové hře neoliberalismu. A hodně lidí na levici to nerado slyší.
- Zároveň tu ale vzniká otázka Existuje vlastně nějaký způsob organizace, který není zrcadlovým obrazem systému? Můžeme to zrcadlo rozbít a najít něco jiného, co nehraje do karet neoliberalismu?
- Odpor proti neoliberalismu se může vyskytnout v mnoha podobách. Vezměte si továrnu vyrábějící automobily Velké továrny zaměstnávaly pětadvacet tisíc lidí; dnes jich zaměstnávají pět tisíc, protože technika snížila potřebu zaměstnávat dělníky. Takže stále větší množství práce je odsouváno ze sféry produkce a stále větší množství tlačeno do městského života. Hlavní centrum nespokojenosti se v rámci kapitalistické dynamiky posouvá k jiným bojům ? týkajících se politiky každodenního života ve městě.
- Dělníci či zaměstnanci jsou pochopitelně pořád důležití a existuje mnoho záležitostí spjatých s dělníky, které jsou zásadní. Pokud jsme v čínském Šen-čenu, pak tu jsou dominantní boje týkající se pracovního procesu. A ve Spojených státech bychom měli například podporovat //www.jacobinmag.com/2016/05/verizon-strike-victory-katch-contract-wireless-cwa-ibew/“>stávku ve Verizonu. Ale v mnoha částech světa jsou dominantní spíše boje týkající se kvality každodenního života. Podívejte se na velké boje během posledních deseti až patnácti let: třeba v parku Gezi v Istanbulu nešlo o dělnický boj, nýbrž o nespokojenost týkající se politiky každodenního života, rozhodovacích procesů a nedostatku demokracie; za povstáním v brazilských městech v roce 2013 opět stála nespokojenost s politikou každodenního života: nespokojenost ohledně dopravy, nedostatku příležitostí a nespokojenost s utrácením množství peněz na velké stadiony na úkor školství, zdravotnictví a bydlení. I povstání, která vidíme v Londýně, Paříži a Stockholmu se netýkají pracovního procesu, ale politiky každodenního života.
- Mnoho liberálů vede řeči, že neoliberalismus zašel příliš daleko, co se týče nerovnosti, že všechna ta //www.jacobinmag.com/2016/04/flint-water-detroit-privatization-charges/“>privatizace zašla moc daleko, že tady je hodně obecných statků, o které musíme pečovat, například životní prostředí. Narazíme také na různé způsoby, jak se řeční o kapitalismu, například ekonomika sdílení, která se ovšem vyjevuje jako vysoce kapitalizovaná a vysoce vykořisťovatelská. Setkáváme se i s představou etického kapitalismu, který nakonec znamená prostě to, že místo kradení jste poměrně poctivý. Tudíž v hlavách některých lidí se může objevovat myšlenka nějakého typu reformy neoliberálních pořádků v nějakou jinou formu kapitalismu.
- Z anglického originálu Neoliberalism Is a Political Project, publikovaného na webu //www.jacobinmag.com/2016/07/david-harvey-neoliberalism-capitalism-labor-crisis-resistance/“>Jacobin, přeložil Pavel Siostrzonek. Redakčně upraveno.