- Rozhovor s Lazarosem Karaliotasem, sociálním geografem, který zkoumá městskou politiku a sociální hnutí v Řecku.
- Lazaros Karaliotas je sociální geograf působící na Manchesterské univerzitě. Ve svém výzkumu se zabývá městskou politikou a hnutími. V rámci jím vedené studentské exkurze v Praze bude mít ve čtvrtek 9. března v 19 hodin přednášku v Autonomním sociálním centru Klinika s názvem Cracks in the order of the city.
- Současné Řecko se nachází v nezáviděníhodné socioekonomické situaci a tamní vláda se potýká s obrovskou dluhovou krizí. V zemi je obrovská nezaměstnanost a sociální systém se hroutí. Vy se ve svém výzkumu zaměřujete na městská hnutí a solidární sítě, které nyní vznikají a fungují v řeckých městech. O jaká hnutí, sítě a iniciativy přesně jde? Jak došlo k jejich vzniku a čím se zabývají?
- O městská hnutí a solidární sítě jsem se začal zajímat v souvislosti s demonstracemi v létě 2011. V současné politické historii Řecka se jednalo o bezprecedentní politickou událost, v rámci které statisíce lidí ? heterogenní směs protestujících, často ideologicky a politicky zcela nesourodých ? zabraly náměstí Syntagma v Aténách a také další náměstí po celé zemi a po dobu dvou měsíců na nich zůstávaly ve dne v noci. Aby to bylo možné, vytvořili si společné prostory a život na náměstích si sami kolektivně organizovali. Vznikl tam provizorní tábor, solidární kuchyně, freeshop na výměnu oblečení, stanice první pomoci, mediální středisko a tak dále.
- Když městské a policejní síly náměstí vyklidily, objevila se spousta sociálně prostorových experimentů snažících se vypořádat s politikou škrtů. Co je ale možná ještě důležitější, jejich snahou bylo také předznamenat alternativní způsoby samosprávné organizace každodenního městského života ? vznikly solidární zdravotní kliniky a lékárny, podpůrné sítě pro lidi bez domova, imigranty a uprchlíky, docházelo k obsazování pracovišť, vytváření kolektivů a sebeorganizaci mezi pracovníky. Objevily se systémy sociálních potravin, sociální měny, banky s časovou měnou, družstevní sítě, které při distribuci zboží obchází ?prostředníka?, autonomní a sociální centra a squaty určené pro bydlení.
- V mém současném výzkumu se zaměřuji na Atény a Soluň a zkoumám tři širší kategorie hnutí. Za prvé to jsou hnutí snažící se samostatně organizovat a spravovat městský život (např. samostatné řízení ERT čili státního veřejného televizního vysílání), dále pak iniciativy zdola poskytující podporu zranitelným obyvatelům a uprchlíkům (solidární kliniky, squaty) a za třetí místní, národní a nadnárodní solidární spolupráce mezi hnutími, jako je Solidarity Caravan v Řecku a platforma Twinning Against Austerity [Sdružení proti škrtům] propojující hnutí proti škrtům ve Velké Británii a Řecku.
- Jakou roli tato hnutí v Řecku mají?
- Na první úrovni hrají tato hnutí a sítě důležitou roli ve zlepšování zničujících důsledků takzvané řecké krize. Zároveň poukazováním na alternativní způsoby kolektivní organizace každodenního života a odmítáním úsporných opatření nově politizují město.
- V Česku si lidé často myslí, že si Řekové krizi způsobili sami svým příliš vysokým životním standardem, který nekoresponduje s výkonem tamního hospodářství, tím, že jsou líní a podobně. To, co se ale v Řecku nyní děje, zcela popírá představu o ?líném Řekovi?.
- Podobně se na to bohužel koukají i jinde v Evropě, a dokonce i v Řecku. Já si v podstatě myslím, že tyto narativy vytvářející stereotypy o obyvatelstvu a svalující vinu na specifika konkrétních zemí byly klíčovou strategií, jak dogmatickou politiku škrtů během ?evropské krize? legitimizovat. Jsou to samozřejmě zjednodušující generalizace, které nejen že opomíjejí politicko-ekonomická rozhodnutí a mocenské vztahy v jádru krize, ale také přilévají olej do ohně nacionalismu napříč Evropou i mimo ni. Městská hnutí a solidární sítě přispěly mimo jiné také v boji proti těmto obviňujícím narativům. A také proti pocitu bezmoci ? dokazují totiž tady a teď, že společně můžeme vytvářet alternativy.
- Jaký je přibližně počet lidí, kteří se v těchto hnutích a sítích angažují? A jak se na tuto angažovanost dívá mainstream?
- Co se počtu účastníků týče, je důležité zmínit, že i u těchto hnutí a sítí existují různé rytmy a cykly. Jednou jsou nahoře a pak zase dole. Zatímco mezi roky 2011 a 2014 přitahovaly velké počty účastníků po celé zemi, pak se tyto počty z různých důvodů zmenšily a opět se velmi zvýšily během uprchlické krize v letech 2015 a 2016. Nicméně mám pocit, že nezávisle na účastnících zůstává důležité především to, že se tito obyvatelé měst, z nichž se mnozí nikdy předtím politicky neangažovali, rozhodnou spojit síly a uvažovat nad alternativními způsoby společné existence a fungování ve chvíli, kdy jsou bezbranní a čelí různým formám vyloučení.
-
Hnacím motorem pro hnutí na náměstích byla spíše kombinace zhoršujících se životních podmínek, frustrace spojená s určitým očekáváním a sliby týkající se budoucnosti pro mladé lidi. A spolu s tím i hluboká krize politické reprezentace.
- A pokud jde o ohlasy v mainstreamu, tato hnutí vzbuzují pestrou paletu reakcí od oslavování přes ignoranci až po nadávky ? záleží na kontextu. Stojí nicméně za zmínku, že je obecně oslavována depolitizovaná solidarita, například v souvislosti s pomocí uprchlíkům, a na druhou stranu se často nadává na politické iniciativy a hnutí, které se snaží budovat solidaritu v opozici vůči státní a tržní logice.
- Jak by vypadala řecká každodenní realita bez těchto iniciativ?
- Těžko si to představit. Jejich existence je každopádně velmi důležitá. Zaprvé, bez pomoci, kterou tato hnutí a sítě nabízejí bezbranným obyvatelům, by se politika škrtů byla podepsala na místních i imigrantech mnohem citelněji. Zadruhé, volební vítězství SYRIZY v roce 2015 by bývalo bylo mnohem obtížněji dosažitelné, pokud by tato hnutí a sítě nebojovaly proti škrtům na úrovni každodenního života. Za třetí, vyloučení a nelidské podmínky, které definují takzvanou uprchlickou krizi, by se ještě více zhoršily, kdyby nebylo té úžasné solidární sítě, která se táhne od ostrovů až po města a dál k hranicím.
- A nejdůležitější je to, že tváří v tvář neúspěchům SYRIZY a v kontextu konsolidace postdemokratické vlády v Evropě a prohlubujícího se vykořisťování by bez těchto hnutí krutě utrpěla politická imaginace i politický boj.
- Precedentem současného dění v Řecku byla například argentinská finanční krize v letech 1999 až 2002, během níž lidé také okupovali uzavřené továrny a podobně. Dá se podobný scénář očekávat i v jiných zadlužených zemích? Jaké jsou vlastně podmínky nutné k tomu, aby se společnost vyprovokovala k samoorganizaci a zakládání samosprávných iniciativ? Mají Řekové dispozice k tomuto druhu iniciativy? Neumím si třeba představit, že by se lidé v Česku dokázali do takové míry zaktivizovat a být vůči sobě takto solidární?
- Stejně jako Řekové nejsou náchylní k lenosti, nemají ani žádné zvláštní předpoklady ke vzájemné solidaritě. Solidarita nesouvisí s národní identitou ani není založena na vrozených dispozicích. Pokud Řekové mají něco, co je vede k těmto experimentům, pak je to již sedm let života v devastujících následcích dogmatických škrtových politik a také delší trajektorie emancipační politiky. A myslím si, že historicky a geograficky specifické zkušenosti a trajektorie poháněly podobné iniciativy i v Argentině v kontextu tamní dluhové krize. A pohání také sociálně prostorové experimenty zdola v mnoha zemích od Španělska po Irsko či od Turecka po USA v kontextu krize globální.
- Zároveň jsem ale také skeptický k výkladům, které vnímají politizaci jako výsledek prohlubujícího se vyloučení a nerovností. Nejsem si jistý, že to funguje takto mechanisticky. Myslím si, že alternativy, experimenty a transformativní boje vedoucí k vytváření emancipačních politických prostorů se rodí v okamžiku, kdy se určitý pocit rozhořčení setká s politickou imaginací a vůlí jednat.
- Co si lidé zapojení do těchto iniciativ myslí o straně SYRIZA? Jak selhání strany, do níž lidé vkládali tolik nadějí, ovlivnilo novou politickou imaginaci? Jak se vlastně lidé ve svém politickém myšlení posunuli?
- Ačkoli samozřejmě nemůžu mluvit za všechny lidi, kterých se to týká, řekl bych, že můžeme rozlišovat dvě období. Před volbami v lednu 2015 mnozí účastníci iniciativ zdola SYRIZU podporovali nebo ji aspoň vnímali pozitivně. Členové SYRIZY byli do těchto iniciativ aktivně zapojeni a strana je silně ? alespoň rétoricky ? podporovala. Někteří lidé samozřejmě SYRIZU kritizovali za postupný přesun k ?volebnímu realismu? a k sociálně demokratickým politikám. A část aktivistů byla k politice strany velmi skeptická zdůrazňovali především politické transformace a alternativní prefigurace, jež tato hnutí a sítě mohou uskutečnit tady a teď.
- Těch šest měsíců po vítězství SYRIZY ve volbách v lednu 2015 bylo obdobím, kdy rytmus politiky udávalo vyjednávání s věřiteli země. Vypadalo to, jako kdyby všichni čekali na to, s jakým výsledkem strana přijde, ale také na to, co skutečně udělá, když už se dostala do vlády. Bylo nicméně stále jasnější, že politika SYRIZY rozhodně nebude stát na experimentech a solidárních sítích zdola ani že je nebude nijak zvlášť podporovat. Ukazovalo se, že se spíše některé z nich pokusí začlenit do státní strategie na utlumení dopadů škrtů. Jak se dalo očekávat, vše se radikálně změnilo po dohodě o ?pomoci?, který SYRIZA s věřiteli podepsala ? tehdy začal výrazně převládat kritický postoj.
- K novému rozkvětu solidárních iniciativ vedl přísun uprchlíků a ?krize?, která se stupňovala v důsledku řecké a evropské politiky. Já mám nicméně pocit, že to, co charakterizuje současnou krizi z hlediska politiky zdola v Řecku, je otupění, jež má do jisté míry co do činění s únavou, kterou lidé mohou prožívat v souvislosti s každodenním politickým aktivismem a bojem. Řekl bych, že o radikální politice v současné evropské krizi teprve začínáme znovu uvažovat.
- Rozhořčení jde často ruku v ruce s deprivací či vyloučením. Je možné, že lidé začnou kolektivně a efektivně jednat, pokud nebudou tak citelně postiženi úspornými opatřeními a zvěrstvy současného politicko-ekonomického systému? Často si říkám, že v Česku by lidi k akci dohnal jedině skutečný hlad a deprivace základních potřeb.
- Samozřejmě že rozhořčení je často úzce spjato se bezbranností a vyloučením. Ale také si myslím, že to k politickému jednání nestačí. Historicky to nebyli vždy ti nejbezbrannější, kdo zavelel k politické akci. Abych byl konkrétnější v současné řecké politické trajektorii to nebyla jen samotná deprivace, co lidi mobilizovalo. Hnacím motorem pro hnutí na náměstích byla spíše kombinace zhoršujících se životních podmínek, frustrace spojená s určitým očekáváním a sliby týkající se budoucnosti pro mladé lidi. A spolu s tím i hluboká krize politické reprezentace. Kromě akcí na náměstích vedla k rozšíření městských hnutí a solidárních sítí představa a naděje, že můžeme naše životy kolektivně organizovat odlišným způsobem.
- Opravdu bych ale nechtěl redukovat vznik politiky a politických subjektů na kombinaci faktorů a strategií, které ve správném složení povedou k politickým událostem a akcím. Snažím se říct ? a zde jsem velmi ovlivněn Jacquesem Ranci?rem ?, že než se pokoušet identifikovat správný politický subjekt a strategii skrze analýzu socioekonomických podmínek je možná užitečnější nechat emancipační politiku otevřenou kdykoli, komukoli a pro jakýkoliv účel. Alespoň pokud je to ve jménu rovnosti všech, a bude-li tak možné změnit současné nastavení toho, co se smí říkat a dělat.
Když se rozhořčení setká s vůlí jednat
- Ačkoli samozřejmě nemůžu mluvit za všechny lidi, kterých se to týká, řekl bych, že můžeme rozlišovat dvě období. Před volbami v lednu 2015 mnozí účastníci iniciativ zdola SYRIZU podporovali nebo ji aspoň vnímali pozitivně. Členové SYRIZY byli do těchto iniciativ aktivně zapojeni a strana je silně ? alespoň rétoricky ? podporovala. Někteří lidé samozřejmě SYRIZU kritizovali za postupný přesun k ?volebnímu realismu? a k sociálně demokratickým politikám. A část aktivistů byla k politice strany velmi skeptická zdůrazňovali především politické transformace a alternativní prefigurace, jež tato hnutí a sítě mohou uskutečnit tady a teď.
- Samozřejmě že rozhořčení je často úzce spjato se bezbranností a vyloučením. Ale také si myslím, že to k politickému jednání nestačí. Historicky to nebyli vždy ti nejbezbrannější, kdo zavelel k politické akci. Abych byl konkrétnější v současné řecké politické trajektorii to nebyla jen samotná deprivace, co lidi mobilizovalo. Hnacím motorem pro hnutí na náměstích byla spíše kombinace zhoršujících se životních podmínek, frustrace spojená s určitým očekáváním a sliby týkající se budoucnosti pro mladé lidi. A spolu s tím i hluboká krize politické reprezentace. Kromě akcí na náměstích vedla k rozšíření městských hnutí a solidárních sítí představa a naděje, že můžeme naše životy kolektivně organizovat odlišným způsobem.
