Jak navrátit ženy do dějin
- V //www.mixcloud.com/klinika451/anna-hájková-feministický-nářez-gender-hierarchie-a-důležité-dějiny/“>nedávné přednášce na pražské Klinice se historička Anna Hájková, která přednáší současné evropské dějiny na University of Warwick v Anglii, zamýšlela nad dvojím znevýhodněním žen: jsou systematicky odstraňovány z dějin a zároveň nejsou historičky brány stejně vážně jako jejich mužští kolegové. Toto téma bylo i východiskem následujícího rozhovoru. Hovořili jsme ale také o politické dimenzi historické práce a o tom, co je úkolem levicových historiků.
- Protože žijeme v patriarchátu. A když se podíváte na semináře předních českých soudobých historiků, mluví tam téměř samí muži. Skoro všichni mladší lidé, kteří dělají zajímavou historiografii socialismu ? což je v současnosti metodologicky určitě ta zajímavější soudobá historiografie v Česku ? jsou muži. Když mezi české historiky holokaustu přijde někdo jako já a začne říkat něco o genderu, oni to ani nezaregistrují. A o to jde nevnímáme ženský podíl na dějinách jako validní a nevnímáme ani ženy historičky a genderové dějiny jako validní. Historickou obcí, kterou stále tvoří především muži, jsou považované za zajímavé, ale panuje představa, že ?opravdové? dějiny přece jen píše muž a zabývá se, dejme tomu, politickými nebo ekonomickými dějinami, založenými na ?skutečných? faktech.
- Takhle bych to úplně neřekla, spíše jde o to, že je mnohem pravděpodobnější, že muži napíšou své paměti. Na přednášce na Klinice jsem uváděla příklad mého milovaného dědečka Miloše Hájka a jeho memoárů //www.advojka.cz/archiv/2012/14/pamet-ceskeho-levicaka“>Paměť české levice. Zmiňuje se též o mé babičce. Byla také historička i odbojářka, ale skoro vše, co se o ní v knize píše, je v duchu ?když jsem odcházel dělat revoluci v srpnu 68, Alena mi podala kabát?. Zatímco když ženy píší memoáry ? a nepíší je tak často ?, popisují své přátelé, jaký byl jejich partner, líčí osobnosti a názory lidí kolem sebe, což v těch mužských memoárech obvykle chybí. Většinou se dozvíte pouze o jejich mužských kolezích a kamarádech. Myslím, že je důležité, abychom to kriticky tematizovali. Protože když jsou paměti publikovány, tak často lidi inspirují k vlastnímu historickému výzkumu.
- Myslím si, že je zásadní, že když člověk píše o ženách a sexualitě, aby se ptal, zda jsou ti lidé objekty nebo subjekty. Co se například dozvíme z informace, že někdo byl znásilněn? Můžeme té oběti, obvykle ženě, dát nějakou důstojnost? Můžeme se ptát, jakým způsobem to prožila, jestli o tom někdy směla vyprávět, co to znamenalo pro zbytek jejího života. A nedělat to, co často dělají mužští historici ? extrémní příklad jsou Krvavé země od Timothyho Snydera ?, tj. že řeknou A teď tam mám trochu genderu, jednu stránku o znásilnění, jednu stránku o potratech, jednu o prostituci. Ženy jsou ve většině studií jen objekty. Důležitá je také role recenzentů (jak v případě posudků před publikací, tak i po ní), kteří musí napsat, že takhle to prostě nejde. Nezapomínejme ale také, že genderové dějiny jsou především o analýze. Někdo si představuje, a bohužel se to stává dost často, že genderové dějiny znamená vyjmenovat všechny ženy a říct, že byly úžasné. Tohle ale prostě nejsou dobré dějiny. To ovšem neznamená, že by genderová historie nebyla důležitá ? spíše je problém, že vzhledem k tomu, že je tak málo ceněna, stává útočištěm méně schopných badatelů.
- Je zásadní, že lidé, kteří přežili genocidu, mají možnost vyprávět o tom, co se jim stalo. Začala jsem pracovat na konceptu historického občanství. Je několik věcí, které jsou zapotřebí k jeho dosažení. Zaprvé mít hlas (to znamená napsat svědectví, obzvláště pokud jste prožili nějakou zásadní násilnou událost); zadruhé: mít jméno (které nebude zapomenuto, například díky zapsání v pamětní knize); za třetí: mít hrob; a za čtvrté: ideálně mít památník (například i formou pamětní knihy). Spojením těchto čtyř věcí ? i když jich může být více ? se člověk stává skutečným protagonistou minulosti a může být náležitě pamatován.
- Historie je jak subjektivní, tak objektivní a nejlíp uděláme, když si to uvědomíme. Myslím, že historie má být politická, ale musíme si toho být vědomi. Rolí historika je určitě upozorňovat na nespravedlnost například, že bychom měli přestat pouze démonizovat komunismus, ale místo toho se ho snažit pochopit a kontextualizovat. Zároveň musí ale historie být také analytická. A reflektovat naši vlastní pozici je první krok. Ahistorická interpretace, kterou popisujete, se může stát každému historikovi nebo sociologovi. Nemá například smysl mluvit o ?queer? vojácích v 18. století. To je ovšem něco, na co musíme upozorňovat v konkrétních textech, a pokud takovéto současné termíny užíváme pro 19. nebo 18. století, musíme být schopni vysvětlit proč. Samozřejmě nemůžeme očekávat, že lidé v 19. století vnímali feminismus, antisemitismus nebo rasismus stejně jako my. Ale to neznamená, že bychom neměli psát o historickém antisemitismu nebo homofobii.