ÚSTR nemůže být náboženská komunita
- //de.wikipedia.org/wiki/Thomas_Lindenberger“ target=“_blank“ rel=“noopener“>Thomas Lindenberger je historik soudobých dějin. Věnuje se dějinám každodennosti a problematice násilí za takzvaného reálného socialismu. Působil v Centru pro historický výzkum v Postupimi a dnes je ředitelem Ústavu Hannah Arendtové pro výzkum totalitarismu v Drážďanech.
- Něco podobného se stalo i po výstavbě Berlínské zdi v roce 1961, což byl pro východní Němce šok. Když ale tento šok opadl, objevila se řada opatření, která měla zmírnit nespokojenost populace pomocí materiálních výhod nebo většího respektu k životním stylům lidí. Nesmíme zapomenout na důležitou věc vyjednávání neprobíhalo v nejvyšších patrech společenského žebříčku. Když v roce 1980 v Polsku vypukly protesty a byl uznán nezávislý odborový svaz Solidarita, šlo o skutečnou premiéru v komunistickém státě. Mohutné odbory nyní mohly vyhlásit stávku a jednat s režimem. To se nikdy před tím nestalo. Vyjednávání však existovalo na lokální úrovni.
- Ne, byl to opravdu jistý druh vyjednávání. Dám vám hezký příklad. Stejně jako v jiných státech sovětského bloku, i v NDR probíhaly každé čtyři roky pseudovolby. A komunisté chtěli, aby se jich skoro všichni zúčastnili, a oni tak dostali devadesát devět procent hlasů. Jenže celá populace samozřejmě nebyla prokomunistická. Někteří lidé proto začali vznášet před volbami požadavky. Chodili za nižšími funkcionáři a říkali jim ?Když vyřešíte tento můj problém, když třeba dostanu větší byt nebo něco jiného, na co čekám už řadu let, dám vám svůj hlas. Ale když ne, zůstanu doma.? Často to dělali lokální představitelé církví, kteří se vždycky potýkali s problémy a měli potíže s povolením pro svoji činnost. Když totiž kněz nepřišel k volbám, lidé to zaznamenali, a to vytvářelo špatný obrázek o místní stranické organizaci. Lokální komunističtí funkcionáři pak byli trestáni svými nadřízenými za to, že nezajistili, aby lidé přišli k volbám. Existovaly tedy jisté mocenské páky, jichž lidé, kteří měli spory s místními autoritami, dokázali využít. Samozřejmě nedocházelo k vyjednávání o velkých politických otázkách. Když ale studujete archivní dokumenty, vždycky na něco takového narazíte na lokální úrovni.
- //a2larm.cz/wp-content/uploads/2017/11/Německo-1974.jpg“ alt=““ width=“944″ height=“573″ /> Tvrdit, že za komunismu probíhal neustálý boj populace s režimem, je do značné míry pokrytecké
- Zaznamenal jste diskusi, kterou v České republice vyvolala historička Muriel Blaive? V podstatě //a2larm.cz/2017/08/ustr-od-totalitarismu-ke-komplexite-minuleho-rezimu/“ target=“_blank“ rel=“noopener“>zopakovala vaše tvrzení o tom, že za komunismu probíhalo vyjednávání, a následkem toho se proti ní v médiích strhla negativní kampaň. Co si o tom myslíte?
- Poznatek, že za komunismu existovalo vyjednávání na lokální úrovni, není nijak nový. Nicméně odhaluje jeden problém, který může být pro lidi trochu nepohodlný. Společnost totiž nežila v permanentní opozici nebo střetu s režimem ? což je normální. Pokud totiž nepanuje nějaký výjimečný stav, lidé chtějí žít normální život, snaží se vyjít s platem, zakládat rodiny, budovat domovy a podobně. Jinými slovy, snaží se dohodnout s těmi, kdo jsou u moci ? a to i za komunismu. Tvrdit, že za komunismu probíhal neustálý boj populace s režimem, je do značné míry pokrytecké. Když jste totiž dnes na správné straně, samozřejmě té antikomunistické, můžete sobě i jiným namlouvat, že jste byl na správné straně i kdysi. A jelikož většina vašich spoluobčanů dělá to samé, raději hájíte názor, že se tak chovali všichni. To vám umožňuje vyhýbat se nepříjemným otázkám. Je jistě sebeuspokojující předstírat, že jsme všichni byli stateční bojovníci proti režimu, místo toho, abychom uznali Ano, dělali jsme kompromisy, spousta z nás se chovala dokonce oportunisticky ? a to nemluvě o těch, kteří s režimem přímo spolupracovali.
- Já to tak nevidím. Jak všichni víme, tato vyjednávání nebo drobné dohody, které byly vždy velmi nejisté a nespolehlivé, neměly žádnou právní hodnotu. Naopak byly nedílnou součástí komunistického systému ilegality a absence právního státu. Byl to prostě pro obě strany způsob, jak spolu vycházet. Žádný z historiků, kteří se zabývají každodenními praktikami za komunismu, by nepopřel, že vyjednávání se odehrávalo za diktatury. Pro diktaturu je naopak typické, že v ní velkou roli hrají neformální praktiky. Například se na veřejnosti nemluvilo o tom, že si dělníci navyšovali příjmy neformálními dohodami v rámci fabriky. Ale sama tato skutečnost je součástí diktatury. Oproti tomu v demokratickém státu mají jedinci, skupiny a jejich organizace mnohem více možností formalizovat vyjednávání, jít se sporem k soudu, stávkovat, lobbovat v parlamentu a podobně.
- Klasická teorie totalitarismu je pro výzkum moderních diktatur nezbytná. Musíme ale mít na paměti, že tato teorie byla vyvinuta v reakci na nejextrémnější formy pravicové i levicové diktatury nacismus spojený s genocidou a stalinismus s masovým zabíjením a systémem gulagu. Myslím, že teorie totalitarismu dokáže velmi dobře popsat určitý typ vládnutí, hlavně extrémní formy, kdy hraje zásadní roli fyzické násilí. Jenže tato teorie už nevysvětluje, jak se z extrémních forem nadvlády může vyvinout stabilita. A právě to je případ komunistických režimů. Poststalinský komunismus se určitě velmi lišil od stalinismu, jaký panoval do roku 1953. To, co se pak vyvinulo během padesátých a šedesátých let, už nebyla totalitární praxe v původním slova smyslu. Stále existovala totalitární ideologie, ale zároveň nastoupila posttotalitní realita. Tahle teorie prostě nebyla vymyšlena pro popsání dlouhodobé, postupné změny režimu. Postupné v tom smyslu, že formy represe a míra fyzického násilí se měnily, že komunistické společnosti se postupně otevíraly mezinárodním výměnám pod vlivem politiky détente během studené války a daly průchod vnitřním reformám.
- Ano, pokud má někdo dobré argumenty a tvrdí Vnímám kriticky teorii totalitarismu a raději chci používat termín ?autoritářský? nebo jiné pojmosloví. Samozřejmě, pokud se nesnaží udělat z diktatury demokracii. Anebo obecněji ? a může to znít trochu jako paradox ? pokud se hlásí k základním antitotalitním hodnotám, jako je svoboda projevu a necenzurované bádání, a zároveň k hodnotám liberální společnosti obecněji. Pokud tedy zachovává kritický odstup a analytický přístup, pak bych spolupracovníka určitě nenutil k podpoře teorie totalitarismu. Takhle přece vědecká práce nefunguje. Vědecké instituce nemůžou být náboženské komunity, kde se musíte přihlásit k určité víře, abyste mohli být jejich součástí. Můžete dělat dobré a zajímavé věci i pod jinými názvy a pojmy. Měl by ale existovat základní konsenzus o tom, že by dané instituce měly být nezávislé, schopné definovat své výzkumné otázky a organizovat svůj výzkum v liberální, antitotalitní společnosti. To musí být zaručeno. A v tomto smyslu tyto instituce musí splňovat určitá kritéria.