Od Václava Havla k Petru Pithartovi?
Veřejnou debatou se šíří spekulace o možné kandidatuře Petra Pitharta na prezidenta. Rozvířil je jeho projev v pražském Rudolfinu.
V době, kdy už jsme ze zdomácnělého autoritářství unavení a otupělí, působil projev Petra Pitharta u příležitosti osmdesátého výročí narození Václava Havla v Rudolfinu jako blesk z čistého nebe. Kouzlo jeho slov přitom nespočívalo v tom, že by nám sděloval něco nebývale originálního. Nebylo v nich ostatně nic, co bychom už sami nevěděli. V nastupující šedi vládní reálpolitiky, nestoudné misantropii velké části společnosti a sdíleného pocitu bezvýchodnosti ze současné situace však může několik dobře míněných skromných slov působit jako kaskáda barev, ze které až bolí zrak.
Hlavní role našeho postkomunistického dramatu byly rozdány hrstce uchazečů, zatímco pro ostatní zbyly jen otrhané kostýmy.
Vystoupení Petra Pitharta neodhaluje novou a svébytnou pozici, ale jednoduše nahlíží přítomnost optikou Václava Havla. Děsí se onoho zpátečnického ?račího pochodu?, který přetrhává vazby se západním světem ? především Evropskou unií a NATO ? a nabádá nás všechny k novému čtení Havlova rudolfinského projevu k oběma komorám Parlamentu České republiky z roku 1997. Číst jej znovu skutečně smysl má, ovšem nikoli jako poselství současným generacím, ze kterého se mají poučit, nýbrž jako bezděčnou zprávu o historickém selhání jednoho velkého polistopadového příběhu, který se společně s komunismem rozloučil i s jeho emancipačním jádrem. Hořké plody tohoto rozhodnutí sklízíme právě dnes.
Fíkové listy jedné ideologie
Je to příběh, který sice polistopadová garnitura vyprávěla úplně všem, ale předem z něj vyloučila většinu společnosti. Příběh, o kterém mluví elity už jen samy k sobě v autistickém zacyklení a neochotě nahlédnout perspektivu těch, pro které v novém scénáři zbyla jen úloha komparsu. Hlavní role našeho postkomunistického dramatu byly rozdány hrstce uchazečů, zatímco pro ostatní zbyly jen otrhané kostýmy. Nespravedlnost polistopadové redistribuce moci a majetku je tak obscénní, že míru nedůvěry v cokoli, co přesahuje rámec našich soukromých životů, můžeme ještě považovat za nepochopitelné a nezasloužené štěstí.
Součástí velkého vyprávění Západu jsme se bohužel stali v té nejhorší situaci. Naskočili jsme tak v devadesátých letech do rozjetého rychlíku, ve kterém jsou vagony první třídy důsledně odděleny od ostatních spolucestujících v tomto nešťastném zájezdu. Z rovnosti se stala ústavní formalita, ze solidarity luxus pro velkorysé kratochvíle těch, kteří si to mohou dovolit, a svoboda dostala pachuť bezohlednosti. Pokud v prvních letech transformace ekonomové utíkali před právníky, havlovský narativ naproti tomu příliš snadno a rychle utíkal před ekonomikou do říše morálního kazatelství. Taková politika může nacházet svůj manifest v rudolfinském projevu Václava Havla, podobně jako ve slovech Petra Pitharta, která pronesl o bezmála dvacet let později. Sdílejí spolu stejný žánr, který můžeme nazvat morálním apelem na politické a společenské elity. Jakkoli se zahaluje do hábitu kolektivního ?my?, myslí u toho jen na některé.
Jsou to fíkové listy pro svět, který byl utopen v ledové vodě sobecké vypočítavosti. Jak nás učila normalizace, učí nás i kapitalismus. Apatické a cynické tváře, které na oba řečníky hleděly, jsou toho jen smutným dokladem. Zcela jistě se nenacházíme uprostřed nějakých specifických problémů české postkomunistické republiky. Jsme naopak součástí rozporů světa, který se mezitím stal globálním, unifikovaným a je čím dál tím intenzivněji jediné podřízen logice volného trhu, jemuž je parlamentní demokracie jen zdiskreditovaným přívěškem.
Polistopadová deziluze
Ekonomickou krizí a válečnými intervencemi se velké kolektivní vyprávění Západu zásadně zkomplikovalo a jeho rozuzlení je naprosto v nedohlednu. Dokud se to nezmění, bude nad Evropou i Spojenými státy viset Damoklův meč autoritářství a návratů k etnicky pojatým identitám. Oprávněně nahromaděný, ale dezorientovaný hněv si hledá první terče, které má po ruce a pod nimiž si dokáže něco představit. Ztráta důvěryhodnosti státních i mezistátních institucí plynule pokročila do fáze cynismu a lhostejnosti. Tak se Severoatlantická aliance ukázala být zločinnou artikulací velmocenských zájmů, Evropská unie se vyjevila jako neoliberální byrokracie, prolezlá lobbistickými skupinami, a Spojené státy jako skrz naskrz zkorumpovaná země. To vše je propojeno finančním systémem, jehož kolaps zničil životy milionů lidí a který mladé generace vystavuje absolutní beznaději. Rána, již si současný řád věcí uštědřil docela sám, jej zdiskreditovala natolik, že jakékoli pokračování v současném stavu věcí se už neobejde bez velké dávky apatie. Dostáváme se tím tentokrát do kapitalistické obdoby normalizace. Systém už otevřeně obnažil svoje vnitřnosti, ale zároveň není v aktuální konfiguraci sil možná žádná změna. Jede se tedy dál a politická imaginace, tváří v tvář sebevražedné trajektorii lidské civilizace, zoufale stagnuje.
Nemožnost učinit krok vpřed není ovšem pouhou stagnací, ale tím, co Pithart ve svém projevu nazval ?račím pochodem?. Ačkoli v jeho podání označuje tendence k odklonu od Západu, je na místě říct, že krokem zpátky je i pomyslný návrat k Václavu Havlovi a jeho politickému stylu, stejně jako k jeho způsobu uvažování. Vůči Klausově a Zemanově národnímu konzervatismu není Havlova postekonomická ?politika svědomí? žádnou smysluplnou alternativou. Potíže našich společností mají totiž důsledně ekonomickou povahu. Stejně jako neexistuje postmateriální odpověď na zelenou otázku, není možná ani morální odpověď na otázku sociální. Zemanovský marasmus by nás neměl svádět k samolibému postoji, který si vystačuje s obhajobou polistopadového příběhu, k němuž bychom se měli vrátit jako k oné správné cestě, na které jsme pouze zabloudili. Jako integrální součást Západu jsme se stali i součástí jeho problémů, na něž budeme muset nacházet společná řešení. Prozatím neklademe ani správné otázky a je na místě obava, že pokud by se Petr Pithart ocitl na Pražském hradě, byl by sice po Zemanových eskapádách vítanou úlevou, ale také i oním krokem zpět do polistopadového příběhu, který nevratně pozbývá svou platnost.
Odcházení listopadové generace
Stal by se asi klidnou pauzou nezbytnou pro nadechnutí celé společnosti. Zároveň by však jeho kandidatura ? ať už by dopadla jakkoli ? měla jeden strategický aspekt. Pokud by se rozhodl kandidovat za lidovce, přispěl by významně k etablování a expanzi této středopravé strany, která by si tak reálně mohla klást za cíl usilovat o vytvoření sociálnější osy české pravicové politiky. Důležité by to bylo především v tom ohledu, že by takové uskupení mohlo konečně vytlačit z politického spektra výrazně asociální agendu ODS ve prospěch hodnotově ukotvené pravice se sociálním cítěním. Do budoucna by tak byly znemožněny ty největší excesy, známé především z Topolánkovy a Nečasovy vlády, které byly ostatně jednou z důležitých příčin toho, že na Hradě dnes sedí Miloš Zeman, a třeba by se tím i otevřela možnost posunu celého stranického systému doleva.
Petr Pithart by se ale především stal jakousi symbolickou tečkou za politickou garniturou, která měla v rukou moc utvářet podobu naší země v naprosto výjimečném momentu. Uzavřel by jednu kapitolu českých dějin, ze které můžeme mít přinejlepším smíšené pocity, a snad mohl přispět k tomu, aby nám nezůstala jen hořká pachuť v ústech po jeho předchůdcích. Jinými slovy: umožnil by polistopadovým politickým elitám odejít ze scény se ctí.
Autor je spolupracovník redakce.
