Ideály roku 1989 se zvrátily ve svůj opak
- Boris Buden je známý chorvatský filosof, kulturní kritik a překladatel. Jeho kniha Konec postkomunismu vyšla před časem //www.rybkapub.cz/rybka/eshop/0/0/5/142-Boris-Buden-Konec-postkomunismu“>v českém překladu. Buden tvrdí, že naděje vkládané po roce 1989 do představy, že navážeme na západní ideály demokracie, svobody a tržního hospodářství, se ukázaly jako naprostý přelud: ?Máme před sebou realistickou vyhlídku dystopie jako výsledku revolucí z roku 1989.?
- Neovlivnil mě jen krvavý rozpad Jugoslávie. V polovině devadesátých let jsem odjel na stipendium na prestižní akademický institut ve Vídni. Byl jsem obklopený mladými americkými učenci, kteří dělali doktoráty na témata související s postkomunistickým ?přechodem k demokracii?. Zabývali se vývojem občanské společnosti v Maďarsku, nezávislými médii v postkomunismu, přechodem od státního k soukromému vlastnictví a podobně. Byl jsem doslova v šoku z jejich fanatismu, ideologické zaslepenosti a vyprázdněnosti jejich myšlenek, které se týkaly postkomunistického Východu. Zdálo se, že o východní Evropě už všechno ví a přijeli jen proto, aby získali dotek ?autenticity? a mohli říkat ?Jo, byl jsem tam!? Měl jsem dojem, že jsem v té nejdogmatičtější stranické škole, která je totálně odtržená od reality a zajímá ji jen reprodukce její vlastní ideologie. Navíc tam byl jeden velmi nechutný prvek. Tihle akademici byli většinou muži a doslova slintali nad východoevropskými ženami. Říkali o nich, že jsou v posteli lepší a můžete je získat hrozně lacino ? daleko snadněji než Západoevropanky. Za tímto účelem obvykle podnikali exkurze do Prahy. Tahle klasická orientalistická fantazie byla opravdu ponižující. Takzvaná demokracie nebo ?přechod k demokracii? se mi přestaly líbit velmi brzy.
- Metaforu ?dítěte? jsem našel v různých textech popisujících proces postkomunistické transformace ?první krůčky demokracie?, ?demokracie v plenkách?, ?škola demokracie? a podobně. Jde o fantazii popisující jakýsi nový a nevinný začátek. Postava dítěte je její perfektní zhmotnění. Obrací se pouze do budoucnosti, nenese žádnou odpovědnost za takzvanou totalitní minulost, je očištěná od veškeré špíny. A když se vyskytnou problémy a nový demokratický řád nefunguje, jak by měl? Vždycky lze říct, že se jedná o ?dětské nemoci nových? demokracií. A že ?skutečná? demokracie na nás teprve čeká někde v budoucnu.
- V knize Konec postkomunismu píšu o chybějící revoluci na Západě jako hlavní příčině problému. Obyvatelé západních zemí totiž jen narcisticky uviděli v revolucích 1989 potvrzení jejich vlastní kapitalistické demokracie. Západ se měl ztotožnit s demokratickým potenciálem, který naše revoluce uvolnily. Uvedu příklad Co je tak skvělého na pádu berlínské zdi? To, že se lidé sami postavili na odpor a strhli ji ve jménu univerzální svobody, ve jménu práva na svobodu pohybu. Jak je tedy možné, že Západ, který měl být ztělesněním tohoto ideálu nyní ? spolu s lidmi z východní Evropy ? kolem sebe staví nové zdi, mnohem větší než byla ta berlínská? A nemám na mysli jen ?pevnost Evropu?, jež má být obranou proti imigrantům, ale třeba i mexicko-americkou hranici a další politická opatření, která směřují k omezení svobody pohybu lidí. Na druhé straně je tu kapitál, který se může pohybovat naprosto svobodně a nikdo mu v tom nebrání. Tisíce lidí přitom umírají při překračování těchto nových zdí a všichni o tom mlčíme. Není divu, že mnoho z nás dnes vidí v pokřiku o svobodách na troskách berlínské zdi jen špinavou politickou lež. I tenhle obrat ideálu svobody, který se měl uskutečnit v revolucích 1989, do jeho egoistického popření znamená konec postkomunismu.
- //testalarm.futurehost.pl//wp-content/uploads/the-rise-and-fall-of-the-berlin-wall-10-666×444.jpg“ alt=“the-rise-and-fall-of-the-berlin-wall-10″ width=“666″ height=“444″ /> Jak to, že Evropa a Západ kolem sebe staví nové zdi, mnohem větší než byla ta berlínská?
- Máte pravdu. Žijeme v období dějin s otevřeným koncem. Tato epocha v sobě obsahuje zpátečnický a extrémně nebezpečný výsledek procesu, který začal pádem takzvaných komunistických režimů. Stručně řečeno místo kapitalistické prosperity, věčného míru a svobod můžeme čelit hrozbě prohlubující se krize kapitalismu a náboženskému fundamentalismu v samotném srdci toho, co se nazývá ?západní demokratický svět?. Čelíme nejrůznějším projevům neokonzervativní politické mobilizace, která chce okleštit naše práva a svobody a přináší plíživé nebezpečí fašismu. Ostatně i to je jeden z hlavních projevů konce postkomunismu ? máme před sebou realistickou vyhlídku dystopie jako výsledku revolucí z roku 1989. Pokud uvažujeme o pádu komunismu jako o revoluci, měli bychom se zamyslet i nad možností kontrarevoluce. Ta totiž ukradla autentické demokratické ideály a ničí naše civilizační výdobytky.
- Myslím, že nám nechybí solidarita. Spíše jde o to, jak a prostřednictvím čeho se projevuje. Jak říkáte, už neexistuje společnost. Živnou půdou pro solidaritu je proto identita. Například etnické a náboženské komunity jsou často založeny na xenofobních, vylučujících, fundamentalistických, rasistických nebo fašistických formách solidarity. Problém ale je, že tyhle druhy solidarity postrádají jakýkoli společenský smysl. Stručně řečeno nezmizela solidarita, ale společnost. Anebo vyjádřeno lépe: společnost byla zničena neoliberální a neokonzervativní politikou, jejíž významnou součástí byl zmíněný antikomunismus. A otázka je, jak je možné, že přežil tak dlouho smrt svého nepřítele. Jak to, že nebyl odzbrojen po svém velkolepém historickém triumfu? Jaká je vlastně jeho práce, jestliže stále neskončil? Na koho nebo na co je namířený, když tu není na obzoru žádná komunistická hrozba?
- Chci tím říct, že nemáme problém představit si radikálně jiný svět ? křesťanství bez ukřižování, svět, v němž by se Obama prodával jako otrok na eBay. Je jen na naší fantazii, abychom radikálně změnili minulost. Takže slogan nové utopie zní Jiná minulost je možná. Říkám tomu ?retroutopie?. Otázka je, proč se naše touha po utopii tak zoufale obrací do minulosti. Je to proto, že už nemůžeme udělat nic s naší budoucností?