Na Ukrajině se dnes může stát terčem kdokoli

Tom RowleyVeronika Pehe Last updated Bře 14, 2018

O nedávných útocích a situaci levicových aktivistů na Ukrajině jsme hovořili s novinářkou Aljonou Ljaševou.
O brutálním útoku na levicového aktivistu Stanislava Serhijenka v Kyjevě jsme //testalarm.futurehost.pl//2017/05/v-kyjeve-napadli-neonaciste-studenta-stanislava-serhijenka/“ target=“_blank“ rel=“noopener noreferrer“>už informovali. Tento čin ale není ojedinělý, útoky na aktivisty i různé instituce se množí. Nejedná se ovšem jen o útoky namířené proti levici. Cílem násilných činů či represí se na dnešní Ukrajině může stát kdokoliv, kdo nepodporuje nacionalistické proukrajinské a militaristické pozice. O širším kontextu těchto útoků vedli rozhovor redaktorka Alarmu Veronika Pehe a redaktor portálu openDemocracy Russia Tom Rowley, který v současnosti pobývá v Kyjevě. Hovořili s novinářkou Aljonou Ljaševou, redaktorkou časopisů Commons a September, doktorandkou urbanistiky na Milánské univerzitě a editorkou knihy Left Europe o sociálních hnutích v Evropské unii.
VP 20. dubna byl aktivista Stanislav Serhijenko pobodán blízko svého domova v Kyjevě. Kdo stál za tímto útokem?
AL Nic nevíme jistě. Policie na případu začala pracovat teprve tři dni po útoku. Ale je tu několik základních ukazatelů. Zaprvé, Stas (Stanislav) nebyl okraden. Lidé, kteří na něj zaútočili, si vše natáčeli. Stas už dříve dostával mnoho výhrůžek. Můžeme tedy předpokládat, že se jednalo o útok krajně pravicové skupiny. Lídr jedné z nich, skupiny C14, která na Ukrajině působí několik posledních let, zveřejnil blog na jednom z mainstreamových ukrajinských portálů, kde se o útoku vyjadřoval pochvalně. Je dost pravděpodobné, že útočníci patří k této nebo podobné skupině, ale Stas žádného z nich nepoznal.
Pokud chcete být součástí národa, musíte být militarističtí a podporovat armádu a krajně pravicové jednotky, ať už páchají jakékoliv zločiny. Pokud tento konsenzus veřejně porušíte, zaplatíte za to.
TR Byl Stas napaden už dříve?
Ano, zbili ho po demonstraci na 1. máje v roce 2016, útočníky identifikoval jako členy krajně pravicové skupiny Azov. Také mu bylo vyhrožováno na jiné antifašistické demonstraci minulý rok, takže útok nebyl bezprecedentní. Ale poslední incident je určitě jeden z nejhorších, které jsme Kyjevě v poslední době viděli.
VP V posledních týdnech a měsících došlo k řadě dalších násilných útoků. Nedávno byla zničena výstava umělce Davyda Čyčkana v prostorách Visual Culture Research Centre. V únoru byl ve Lvově napaden aktivista Taras Bohaj. Je mezi těmito útoky nějaká souvislost? Stojí za nimi ti samí lidé?
Těžko říct, zda spolu tyto události nějak souvisejí, ale je jasné, že část krajní pravice zdivočela. Jde o lidi, kteří se nedostali do mainstreamové politiky nebo jiných státních struktur, jako je policie. Nejsou kontrolováni žádnou institucí a můžeme jenom doufat, že útoky nejsou systematicky koordinované. Je ale těžké situaci zhodnotit, jelikož tyto útoky jsou často do určité míry ?kryty? policií.
VP Jaká je tedy role policie? Snaží se tyto činy nějak vyšetřit?
Poměrně vlažné vyšetřování těchto incidentů můžeme vysvětlit buď tím, že je policie naprosto dezorganizovaná, anebo je skutečně v jejím zájmu tyto trestné činy nějak zakrýt. Byly případy, kdy vyšetřování prostě zastavili. Je ale třeba zdůraznit, že útoky na aktivisty, jako je Stas, jsou jen malou částí širšího procesu. Jsou tu také útoky na média. Například Inter, televizní stanice, která byla nařčena z proruských názorů v září 2016. Nebyla napadena státem, ale //www.opendemocracy.net/od-russia/maxim-eristavi/terror-against-ukraine-s-journalists-is-fueled-by-political-elites“ target=“_blank“ rel=“noopener noreferrer“>skupinkou násilníků, kteří podpálili budovu stanice.
TR Jsou tu náznaky, že se krajní pravice spojuje s dalšími skupinami, jako jsou oligarchové nebo části bezpečnostních složek, zejména v momentech, kdy si mohou být navzájem prospěšné. Jakým způsobem se zájmy těchto skupin protínají?
Naprosto souhlasím, že tu máme co do činění s řadou různých skupin a zájmů. Situace se určitě změnila po Majdanu. Během posledních tří let jsme byli svědky vzrůstu krajně pravicového násilí, i když se samozřejmě nejedná o něco zcela nového. Tyto krajně pravicové skupiny existovaly už před Majdanem a v některých případech byly financovány oligarchy. Byly také spojeny s fotbalovým týmem Dynamo Kyjev. Během Majdanu byly využity elitami, někteří jejich členové jsou teď v dobrovolných armádních jednotkách. Jiní, především vůdčí postavy, dostali pozice v bezpečnostních složkách. Policejní prezident má krajně pravicové konexe. Ti, kteří dříve bili členy LGBT komunity v ulicích, teď sedí v kancelářích. A ti, kteří žádnou pozici v armádě nebo bezpečnostních složkách nedostali, jsou venku, připraveni kdykoliv vyvolat násilí.
VP Kdo a co přesně je terčem útoků krajní pravice?
Útoky na média a aktivisty jsou jen malou částí současného dění, protože v zemi existuje široký nacionalistický konsenzus. Hlavním měřítkem je, zda jste proti Rusku a pro válku. A když říkám proti Rusku, nemyslím jen kritiku Putinovy politiky, ale celkový rusofobní postoj, který nesnáší vše s Ruskem spojené, včetně jazyka, ačkoliv pro polovinu Ukrajinců je ruština mateřským jazykem. Tento konsenzus také diktuje, že pokud chcete být součástí národa, musíte být militarističtí a podporovat armádu a krajně pravicové jednotky, ať už páchají jakékoliv zločiny. Pokud tento konsenzus veřejně porušíte, zaplatíte za to.
VP Znamená to, že ti, kteří tento konsenzus zpochybňují, jsou automaticky onálepkováni jako levičáci?
Ne. Spíše jsou označováni za podporovatele Ruska a Sovětského svazu. Někteří tento konsenzus samozřejmě kritizují z levicových pozic, například část vědců, novinářů či aktivistů. Ale jsou tu také nacionalističtí novináři, kteří dělají to samé. Vezměte si příklad //www.opendemocracy.net/od-russia/thomas-rowley-maxim-edwards/in-ukraine-it-s-not-only-heroes-who-deserve-justice“ target=“_blank“ rel=“noopener noreferrer“>Ruslana Kocaby, jehož názory jsou od levice značně vzdálené, například je otevřeným antisemitou. Kocaba zveřejnil videoblog, ve kterém řekl, že nechce být odveden do armády, protože ukrajinská armáda hájí zájmy oligarchů. Za to byl zatčen, odsouzen ke třem letům ve vězení a posléze propuštěn. Týká se to ale také lidí s proruskými názory. To by případ novináře Olese Buziny, který byl zastřelen v roce 2015. Stále není jasné, kdo byl pachatelem, ale jsou důvody se domnívat, že na tom měly podíl pravicové skupiny. Anebo si vezměte rozhlasovou stanici Vesti. Publikovala řadu názorů, od proukrajinských až po pozice sympatizující se současným směrem ruské politiky. V březnu minulého roku jim byla odejmuta vysílací licence.
TR Útoky na jednotlivce nebo instituce spojené s Ruskem jsou součástí diskurzu ?hybridní války?, kde vše podléhá bezpečnostnímu režimu a každý je potenciální hrozbou. Je jedno, zda se věnujete aktivismu mimo povolený rámec, nebo jste součástí mediální platformy poskytující prostor někomu s názory mimo mainstream ? to vše lze považovat za ohrožení národní jednoty a suverenity, zdroj porážky či zrady. Mám pocit, jako by tu každý byl amatérským detektivem.
Naprosto. Pokud chcete nalézt na někoho kompromitující informace, zřejmě se vám to podaří. A to se týká i lidí, kteří se v politice neangažují. Například kapela ONUKA ? její zpěvačka má umírněné vlastenecké politické názory. Jednu ze svých nahrávek prodali jisté ruské filmové společnosti. Kvůli tomu byla kapela jiným umělcem nařčena ze separatismu a toto nařčení se rychle šířilo sociálními sítěmi. Je to jen příklad toho, jak tyto represe zcela postrádají logiku.
VP A to z každého činí potenciální terč, protože každého lze označit za narušitele národního konsenzu…
Přesně tak. Stas je pro krajní pravici samozřejmým terčem. Má levicové názory a neskrývá to, podporuje LGBT a práva menšin. Vůbec se do tohoto konsenzu nehodí, ale zároveň mnoho lidí, kteří mají k tomuto konsenzu velmi blízko ? jako například zmíněná kapela ? a kteří nemají s politikou nic společného, jsou těmito represivními procesy také postiženi. To se netýká jen přímých útoků pravice, ale také státní politiky //politicalcritique.org/cee/ukraine/2017/decommunisation-ukraine-communism/“ target=“_blank“ rel=“noopener noreferrer“>dekomunizace. Nedávné dekomunizační zákony si značně protiřečí. Změnila se jména ulic, ale byly zakázány také knihy, akce a organizace. Definice jsou zkrátka tak široké, že pokud chcete, pak si vždycky najdete důvod, proč někoho posadit do vězení. Jak řekl Tom, každý tu je detektiv.
TR Klasický příklad se stal v květnu minulého roku, kdy skupina hackerů zveřejnila osobní údaje asi 7000 lidí pracujících v médiích a v podstatě je obvinila z vlastizrady. Ukrajinští liberální komentátoři se za ně víceméně postavili.
Ano, a debata, která se strhla na internetu po Stasově napadení, poukázala na rozšířený názor, že být komunistou je dostatečný důvod k tomu, aby vás někdo pobodal. Například na neformální sociální síti Stasovy univerzity lidé psali s notnou dávkou sarkasmu, že si to jako ?komouš? stejně zasloužil. Je to nechutné. Mnozí cítili potřebu diskutovat o Stasových politických názorech a vyhodnotit, zda jsou dobré nebo špatné. A pokud jsou špatné, pak byl útok podle nich v podstatě oprávněný. Ale mnoho lidí reagovalo také z lidskoprávní perspektivy a tento násilný čin odsoudili, ač sami levicové názory nesdílejí.
VP Jaká je teď nálada mezi aktivisty na Ukrajině? Jaké dopady mají tyto útoky?
Jak jsem řekla, není to nic nového. O probíhajícím násilí a nebezpečí, které představuje, víme už dlouho. Obecně levicoví aktivisté chápou, že jakýkoliv článek, který publikují, může být důvodem k útoku na jejich osobu. Mnoho aktivistů si tak osvojilo kód bezpečnostních pravidel, jako je ukrývání pravých jmen nebo místa bydliště, zvýšená bezpečnost na internetu, opatrnost na demonstracích. U každé akce je k dispozici plán, jak se dostat na místo a jak zase rychle odejít. Stala se z toho každodenní praxe, už si toho ani nevšímáme. Ale nebudu předstírat, že se nebojím.
TR A co média? Jakým způsobem informovala o útoku na Stase?
Také média zcela jasně podporují konsenzus, o kterém jsme se bavili. Ačkoliv některá z nich sdílela jeho prohlášení ihned po útoku, v ukrajinských médiích o tuto událost není velký zájem. Kontaktoval nás ale ruský První kanál (Pervyj kanal). Samozřejmě jsme se s nimi nebavili. Je ovšem překvapující, že Stasova univerzita, Kyjevsko-mohyljanská akademie, byla velmi nápomocná, a to i ohledně medializace incidentu.