Kdo za to všechno může?

Jsme posedlí hledáním viníků ? ačkoliv podíl na stávajícím stavu společnosti neseme úplně všichni.

?Kam ten svět spěje, paní, doktorko? Vidíte v budoucnosti něco dobrého, nebo jen vše mizerné?? Takovou otázkou zakončuje Scarlett Wilková svůj rozhovor s psycholožkou Jiřinou Prekopovou, který před časem vyšel na stránce Ona iDnes. Prekopová v textu mluví například o důležitosti zachování společenského modelu, v němž je žena královna a muž hlava rodiny. Pokud budou takové vzorce narušovány, povede to prý k nárůstu nezvladatelných dětí a ztrátě jistot.

V rozhovoru s Prekopovou můžeme kromě řady frází o ?tradiční rodině? najít významnou tendenci: hledání jednoznačných důvodů, proč se rozklížily donedávna přehledné obrysy světa, v němž žijeme.

Pokud se skutečně nacházíme v době předělu, podílíme se na jeho průběhu určitým dílem všichni. Namísto snahy vyjmenovat údajné viníky je zapotřebí kriticky ohledávat alternativy, které se nám v současnosti nabízejí.

Ondřej Slačálek ve svém eseji Mluvme o předpravdě píše, že předpravdou, po níž nostalgicky toužíme, je průmyslová moderna ? doba jasných hranic a ustáleného řádu. Pokud přijmeme Slačálkovu tezi, pojí se s touto nostalgií nutně jedna důležitá věc, a to je věčné hledání viníka: Kdo za tyto proměny může?

Podezřelá jistota

Média na podobné otázky často hledají odpověď u lidí pevně spjatých se svým oborem. Ti pak ? v souladu se svou profesí ? přinášejí podobně jako Prekopová sice chlácholivá, ale na druhou stranu znepokojivě jednoduchá vysvětlení.

Ať už jde o výklad zakládající se na tom, že se muži a ženy ?vzdálili? ze svých údajně přirozených pozic, že západní země ?doplácejí? na svou politiku multikulturalismu nebo že jde o důsledek ?diktátorských? praktik Evropské unie, mají všechna tato odůvodnění jedno společné: ve své argumentaci ukazují na ty, kteří za těmito posuny stojí a kteří svým jednáním rozvrátili všechny doposud hladce fungující procesy. V roli viníků se tak ocitají příslušníci těch skupin, které svými nerozumnými požadavky narušily údajně přirozený běh společenského vývoje.

Tento typ uvažování dobře dokládá třeba nedávný projev Václava Klause na Husitské teologické fakultě. Bývalý český prezident v něm mluvil o hrozbě přicházející ze Západu. Ta podle něj jednoznačně spočívá v ideologii multikulturalismu, masové migraci, konceptu politické korektnosti, feminismu, ?genderismu? a ?homosexualismu?. Nástroj těchto proudů představuje Evropská unie, která funguje jako ?svěrací kazajka? naší volnosti.

Klausovo přemýšlení je v tomto ohledu záviděníhodně jednoduché. Viníci současné situace podle něj existují. Jsou jasně identifikovatelní a lze je dokonce roztřídit do přehledných skupin. Co se však v takovém rámci ztrácí, je jakákoli reflexe vlastní pozice. Klaus své postavení nijak neproblematizuje; je pro něj pevným nezpochybnitelným bodem, odkud může metat obvinění.

Poněkud smířlivější křídlo pak sice bere podobné proudy na vědomí a do jisté míry rozumí některým z jejich cílů, ale zase si nemůže odpustit napomenutí ohledně hlasitosti a dávkování vznášených požadavků. Když publicista Petr Honzejk píše ve svém komentáři k genderově vyváženému slabikáři o těch, kteří příliš ?tlačili na pilu? a způsobili tak, že společnost vypuzuje to, co by jí mohlo pomoci, nárokuje si hlas jedince, jenž dokáže vhodnou míru hlasitosti posoudit a doporučit. Norský psycholog a filosof Ingjald Nissen nazývá podobné reakce výrazem ?master suppression techniques?. Těmi si silnější skupina udržuje pozici dominance a zatlačuje své oponenty pomocí marginalizace, výsměchu nebo právě svalování viny za určité jevy a situace.

Bájný viník

Argumentační linie stavící na důležitosti priorit, kterou razí Honzejk a další komentátoři, přitom vypadá na první pohled racionálně: je potřeba ujednotit si, které témata jsou ta hlavní, která okrajová, a opatrně nastavit jejich dávkování, aby se společnosti nezprotivila. Jestliže zástupci daných názorových skupin tyto rady nerespektují, nemohou se divit, že se výrazné části společnosti se jejich rétorika znelíbí a že v ní mohou dokonce spatřovat jednu z příčin ?všeho mizerného?.

Pokud však na podobná doporučení vztáhneme jejich vlastní logiku, a sice že existuje určitá hierarchie důležitosti otázek, jež je třeba v čase postupně řešit, vynořují se tu hned dvě naléhavé a nezodpovězené otázky: Kdo tento pomyslný žebříček stanovuje? A především: Komu taková hierarchizace slouží?

Odpovědět samozřejmě není snadné; mnohem snazší je na této hierarchizaci trvat a v rámci jejích pevných základů pojmenovat ty, kteří nesou zodpovědnost za současný stav. Celá debata se pak ale točí pouze kolem dávkování a hlasitosti požadavků určitých rušivých skupin, což ve svém důsledku ovšem vede k přehlížení tří důležitých bodů.

Zaprvé je to otázka, zda postupné poslušné ztišování nevede nutně k tomu, že naléhavost hlasů přejde do šepotu a později do mlčení. Zadruhé pochybnost, zda onoho bájného viníka nehledáme na špatných místech. A zatřetí otázka, zda je možné v době hledání nového paradigmatu jednoznačného viníka vůbec najít.

Ohledávání alternativ

Francouzský spisovatel Michel Houellebecq vykresluje ve svém románu Podvolení provokativní vizi, v níž se Západ vyčerpal a jistý impuls zvenčí je vlastně nutný. V knize není jasné, kdo za tímto vyčerpáním stojí ? došlo k němu postupně a v rámci Houellebecqovy vize pojmenování viníka vlastně ani není tolik důležité. Zásadnější je tu otázka, jaké alternativy tedy Západ má. To, že hlavní hrdina tyto možnosti nepodrobí žádné kritické reflexi a pouze jednu z nich vděčně přijme coby lačný konzument, je už jiné téma. Otázka ?kam ten svět spěje? se ale pořád vrací.

Přitom se zdá, že jedinou možnou upřímnou odpovědí by bylo, že nevíme. A že to doopravdy nemůže vědět nikdo. Je však celkem jisté: ať už ?to nové? bude jakékoli, nepůjde pouze o něco cizího a zvnějšku vnuceného. Pokud se totiž skutečně nacházíme v době předělu, podílíme se na jeho průběhu určitým dílem všichni. Namísto snahy vyjmenovat údajné viníky, kteří příliš (anebo příliš málo) tlačili na pilu, je zapotřebí kriticky ohledávat alternativy, které se nám v současnosti nabízejí. A to je úkol větší, složitější a dlouhodobější než jen ukazovat prstem kolem sebe.

Autorka je scénáristka a publicistka.