Z Neapolské tetralogie italské spisovatelky Eleny Ferrante se stala celosvětová literární senzace. Oprávněně.
O Eleně Ferrante se mluví jako o literární senzaci. Pozornost přitahují také spory novinářů a literárních kritiků, kdo se vlastně za pseudonymem Elena Ferrante skrývá, protože totožnost autorky není známá. Její díla, zejména řada čtyř románů Geniální přítelkyně (2012, česky 2016), Příběh nového jména (2013), Kdo odchází, kdo zůstává (2014) a Příběh ztraceného dítěte (2015), souhrnně označovaných jako Neapolská tetralogie, nejenže uchvátila literární kritiky, ale, světe div se, jsou také masově čtena. Přitom se jedná o myšlenkově náročné texty. Zaujmou ale dramatickým vyprávěním, jež vás nenechá vydechnout. Ferrante svého čtenáře vtáhne do mikrosvěta složitých vztahů lásky, nenávisti a intrik, v němž si nakonec každý najde svou oblíbenou postavu. Podobnou zkušenost mají i diváci populárních seriálů a lidovějších literárních žánrů. Na rozdíl od jiné literární senzace, Karla Ova Knausg?rda, jehož dílo lze považovat za formální experiment, není Ferrante žádným Proustem, ale spíše Dickensem, na jehož romány na pokračování se stály fronty. Nebude náhodou, že hlavní hrdinka a vypravěčka Elena Greco je také spisovatelka, která napíše jak feministický traktát, tak autobiografický román o dospívání, jenž k sobě poutá pozornost především otevřeným líčením sexu. Zvláštní kombinace teoretické fundovanosti a smyslu pro vášně přítomné v lidských vztazích charakterizuje rovněž Neapolskou tetralogii.
Hloubka ženského přátelství
Na románech Ferrante je pozoruhodné, že se věnují oblastem v literatuře většinou opomíjeným. Zatímco se literatura, a to včetně takzvané ženské, většinou soustředí na vztahy mezi muži a ženami (případně na vztahy mezi muži) ? ústředním tématem Ferrante jsou intenzivní vztahy mezi ženami. Tvorba spisovatelky je ovlivněná druhou vlnou feminismu, především její italskou odnoží. Ferrante zmiňuje Luisu Muraro, italskou teoretičku spjatou s teorií affidamenta, tematizující vztah důvěry, podpory a vzájemného uznání mezi ženami, jež se díky tomu od sebe navzájem učí a emancipují se. Takový vztah je podle ní základem nového symbolického řádu v opozici k patriarchátu.
Muži přicházejí a odcházejí a stejně tak děti ? jsou to ženy, na které se v důsledku lze spolehnout.
Zároveň by se tak dala popsat zvláštní blízkost mezi hlavními postavami příběhu ? vypravěčkou Elenou a její přítelkyní Lilou. Elena nám opakovaně připomíná, že přestože Lilu někdy nemůže snést a dokonce si čas od času přeje, aby zemřela, je jednoduše tou nejdůležitější osobou v jejím životě. A není v tom rozpor. Ženské vztahy jsou většinou v literatuře pojímány buďto jako jednoznačně kladné, anebo záporné. Jenže u skutečně intenzivních a hlubokých vztahů tomu tak nebývá. V románech Ferrante se blízkost mezi ženami vyjevuje ve vší komplikovanosti.
Obě protagonistky vyrůstají v padesátých letech v chudé části Neapole, v patriarchální společnosti ovládané mafií, v níž se muži navzájem vraždí a bijí své manželky a děti. Ženy dřou, vychovávají děti, slouží svým manželům a snášejí chudobu a násilí. Obě mladé dívky, které vynikají nad ostatními inteligencí a charismatem, hledají z tohoto tísnivého společenství cestu ven, ale zároveň s ním zůstávají až do konce spoutány. Elena díky svému úsilí vystuduje vysokou školu a stane se spisovatelkou a novinářkou. Jakkoliv se odcizila vůči své komunitě, pro inspiraci se stále vrací do svého rodiště a zejména ke svému přátelství s Lilou, již líčí jako chytřejší, charismatičtější, krásnější. Lila je na rozdíl od Eleny vzpurná a konfliktní. Vzdělání jí rodina nedopřála, a tak se musí všemu učit sama. Přesto vyniká ve všem, čemu se věnuje. Své uplatnění a finanční nezávislost nakonec najde v dynamicky se rozvíjejícím oboru výpočetní techniky. Na rozdíl od Eleny, která cestuje a žije na různých místech Itálie, Lila nikdy neopustí Neapol a nakonec se stane obětí mafiánského prostředí, jehož nepsaným pravidlům léta vzdoruje.
Obě ženy pojí vzájemný obdiv a jedna u druhé hledá a také nachází podporu. Zažívají rovněž vážná nedorozumění, ubližují si, závidí si a neustále se spolu poměřují. Jedna pro druhou ale zůstávají bodem, k němuž se neustále odkazují. Spolu dorůstají v ženy, mají milence, manžely, rodí, kojí a vychovávají děti, tloustnou a hubnou, stárnou.
Třídní napětí a síla feminismu
Přestože Elena není žádnou revolucionářkou, politika je v románu všudypřítomná, a to především skrze reakce vypravěčky na různé události a společenské reálie Itálie šedesátých až osmdesátých let, jež se jí osobně dotýkají. Elena se díky svému vzdělání dostává do prostředí levicových intelektuálů. Nepatří ale vlastně nikam ? odcizuje se své rodině a přátelům z dětství a mezi kulturní elitou se cítí jako outsider. Emancipační levicové myšlenky sice přijímá za své, ale často se zajímá o politiku jen proto, aby zapadla do kolektivu. Pohrdá naivitou těch, kteří vehementně brání práva pracujících, přestože s nimi mají pramalé životní zkušenosti. Trápí ji pocity méněcennosti a hanby za nedostatek vkusu i své chování, jež jí připadá vulgární. Třídní napětí se vyjevuje ve scénách, kdy Elenu v přítomnosti jejího šokovaného kultivovaného manžela mlátí její matka, nebo když ji pozve její komunistická učitelka na večírek, ale nedojde jí, že chudá Elena nemá co na sebe.
Jak už jsem naznačila, muži v příběhu hrají okrajovou roli. Až na výjimky tu jsou vykresleni v ne příliš pozitivním světle. Ti z nižších společenských vrstev, mezi nimiž obě hrdinky vyrůstají, po svých ženách vyžadují absolutní poslušnost a jsou jim nevěrní. Na oplátku je materiálně zajišťují. Ale ani muži z vyšších vrstev na tom nejsou lépe. Vztahy mezi Elenou a jejími životními partnery jsou rovnosti na hony vzdálené. Elenin první manžel se plně věnuje akademické kariéře a svou ženu odsuzuje k péči o děti a domácnost. Nevnímá ji jako intelektuálku a partnerku do diskuse. Nino, charismatický, ale prospěchářský politik, kvůli němuž Elena svého muže opouští, zůstává z kariérních důvodů se svou původní rodinou a Eleně vyhrazuje ponižující roli milenky. Elena nakonec zůstává sama se svými dcerami, jež vychovává spolu se svou tchyní, matkou, Lilou a dalšími ženami. Jen díky nim se může věnovat ? vedle svých mateřských povinností ? také spisovatelské činnosti. Muži přicházejí a odcházejí a stejně tak děti ? jsou to ženy, na které se v důsledku lze spolehnout.
?Feministické myšlení a praxe uvedlo v pohyb tu nejhlubší a nejradikálnější z revolucí minulého století,? říká Elena Ferrante v rozhovoru pro literární časopis The Paris Review. ?Bez bojů žen, bez teorie a literatury psané ženami, bych nevěděla, kým vlastně jsem ? umožnilo mi to dospět. Po dvaceti letech života spisovatelky, ať už byly mé texty publikované či nikoliv, jsem došla k závěru, že je třeba pokoušet se adekvátním způsobem popsat své pohlaví a jeho odlišnost.? Vyznání Ferrante není nepodobné děkovné řeči americko-vietnamského spisovatele Viet Thanh Nguyena při přebírání loňské Pulitzerovy ceny za román The Sympathizer o válce ve Vietnamu a zkušenosti vietnamského válečného uprchlíka ve Spojených státech. Prohlásil, že za svůj úspěch vděčí sociálním hnutím. Poznamenal, že spravedlnost a rovnost ve světě literatury je neoddělitelná od stavu společnosti jako takové. ?Žádný menšinový spisovatel nemůže tvrdit, že něco získal jen za své zásluhy. Všichni zůstáváme dlužni kolektivním bojům a hnutím, které umožnily naše úspěchy, aktivistům, kteří se zapsali do společné paměti, i těm, kteří zůstali zapomenuti.?
Pravá identita spisovatelky, jež zaujala literární svět svou tvrdošíjně hájenou anonymitou, se v tomto světle jeví nedůležitá. Posedlost veřejnosti otázkou, kým Elena Ferrante vlastně je, je asi pochopitelná. Mnohem důležitější na jejím úspěchu je ale světlo, jež vrhá na sílu feministického hnutí, generace žen, jež bojovaly za svou emancipaci a díky nimž dnes vznikají tak skvělé a zároveň úspěšné knihy, jako je její Neapolská tetralogie.
Autorka je kurátorka současného umění, působící v iniciativě tranzit.cz.
